Tento předmět ze starověké Mezopotámie byl zřejmě sestrojen v době obsazení Iráku Parthy mezi léty 140 př. n. l. a 225 n. l. Podobných předmětů se v okolí našlo více. Konigovi tato a jí podobné věci připomínaly elektrické baterie a publikoval o svém objevu práci. Po válce, která výzkumy přerušila, se americkému vědci Willardu Grayovi povedlo postavit několik reprodukčních vzorků. Po zapojení poskytovaly napětí přibližně dvou voltů. Pomocí uvedeného modelu se navíc podařilo prokázat, že elektrické články (nazývané Bagdádská baterie) se výborně hodí ke galvanickému pokovování. Tuto hypotézu, nebo alespoň její teoretickou možnost, potvrdil německý výzkumník Arne Eggebrecht. Na základě svých pokusů doporučil, aby se muzea podívala, jestli zlaté předměty z té doby nejsou jen pozlacené stříbro.
Při ponoření stříbrné sošky do roztoku kyanidu zlata a spojení s baterií jako zdrojem proudu, se podařilo předmět velmi jemně pozlatit. O tom, že zařízení bylo ve starověku skutečně používáno k pozlacování, ovšem nic nevíme. Pravda je, že existují nálezy předmětů pozlacených tak tence, že se použití nějaké elektrochemické technologie přímo nabízí. Tyto předměty ovšem známe z různých částí světa a z různých období, a je tedy velmi nepravděpodobné, že by elektrický článek byl znám ve všech těchto oblastech a dobách a přitom tato znalost všude zmizela. Pravděpodobnější je tedy užití jiných technik (zlatou fólii lze do tloušťky kolem tisíciny milimetru vytepat). Voltovy první elektrické baterie po roce 1789 jsou tedy pouhými po několika tisíciletích znovuoživenými objevy.