Vyrobit dnes pořádnou řehtačku moc lidí neumí. Ty menší se sice dají koupit v obchodech a slouží k naprosto jiným účelům než si jejich majitelé myslí, že sloužit mají. A tak někdo s nimi plaší ve vinohradu špačky a jiný ji má jako neodmyslitelnou zvukovou kulisu například při povzbuzování na hokejovém utkání.
Pronikavý zvuk v řehtačce nejčastěji vzniká tak, že na ozubené dřevěné kolo v pravidelných intervalech dopadá několik pružných dřevěných latěk. Velké řehtačky vezou kluci před sebou jako trakař. Otáčení kola trakaře je spojeno s otáčením připevněného ozubeného kola na něm a pružné laťky značně drkotají. Malé řehtačky jsou poháněny dřevěnou klikou, kterou točí jedna ruka. Často se dělají z jasanového dřeva, mají ozvučnici, která krásně rezonuje a zesiluje vytvářený zvuk. Jak řehtačkou otáčíme, zvuk kolísá. Ruční klepátko je tvořeno dřevěným kladívkem, které v ruce přehazujeme na dřevěnou desku tam a zpět a vytváříme charakteristické klapání.
V některých městech byla velká řehtačka i na kostelech místo zvonů. Například v Pelhřimově byla kostelní řehtačka dlouhá 1,5 m. Řehtalo se s ní na ochozu věže kostela svatého Bartoloměje a v současné době ji ve svých sbírkách uchovává Muzeum Vysočiny v Pelhřimově.
Zaregistroval jsem, že se tyto typické zvuky dají dnes napodobit elektronicky a dají se sehnat i jako zvonění do mobilu. Inu pokrok nezastavíš, ale k poetice Velikonoc to má hodně daleko.
Největší řehtačku vyrobil Miroslav Rychtář z Protivína ve spolupráci s truhlářem Josefem Brůžkem během jednoho týdne. Její hmotnost je 45 kg, má výšku 199 cm a šířku 52 cm. Je vyrobena ze smrkového dřeva, ozubená část je vytvořena z tvrdého dřeva dubu a pružící deska o rozměrech 165 x 42 cm je z překližky.