Jak nebyl Lunochod 2 po 37 letech nalezen!

21. březen 2010 | 06.00 |

LunochodNejenom po Marsu se prohání robotická vozítka, průkopníkem výzkumu Měsíce byl bývalý SSSR se  svými měsíčními automatickými vozítky s názvem Lunochod. Také v mnoha dětských pokojíčcích se dříve proháněla plastová osmikolová vozítka poháněná monočlánky jako připomínka dvou velmi úspěšných misí projektu Luna. Projekt pak upadl v zapomnění. Až nyní bylo jedno ze zapomenutých vozítek a to Lunochod 2  znovu na Měsíci objeveno astronomem Philem Stookem z kanadské Západoontarijské univerzity. Jednalo se ovšem o omyl!

V roce 1970 přistála na Měsíci v oblasti Moře dešťů sonda Luna 17, která měla na své palubě Lunochod 1. Řízen byl sovětskými techniky ze Země pomocí obrazu z jeho 4 televizních kamer. Jejich signál se však 1,3 sekundy šířil k Zemi a stejnou dobu zpět a tak technici museli své povely pro 750 kg těžké vozítko vhodně  koordinovat. Tato osmikolka s průměrem kol kolem 50 cm se bořila do měsíčního regolitu po dobu 322 dní a během této doby urazila asi 10,5 km. Přitom Lunochod sbíral vzorky, analyzoval fyzikální a chemické složení regolitu a pořídil kolem 20 000 snímků.

O 3 roky později zamířila k Měsíci sonda Luna 21  na palubě s Lunochodem 2. Podobal se prvnímu Lunochodu, ale byl částečně zmodernizován. Značná část povrchu byla pokryta solárními panely. Lunochod byl vybaven televizními kamerami, spektrometrem k chemické analýze, francouzským odražečem a řadou dalších přístrojů. Vezl s sebou navíc magnetometr. Délka vozítka je 2,2 m a hmotnost 756 kg. Dal se na svou měsíční pouť v Moři jasu a během 139 dnů své činnosti urazil přes 37 km a odeslal na Zemi více než 80 000 snímků, 86 panoramatických záběrů a 740 chemických rozborů půdy. O kvalitě měsíčních vozítek svědčí mimo dlouhé doby činnosti při teplotách od –150°C do +120°C také dobrá pohyblivost po měsíčním povrchu. Lunochod 2 dosáhl výšky až 400 m nad místem přistání. A poté se na 37 let ztratil.

1 Lunochod 2Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) nyní zveřejnil snímky měsíčního povrchu, kde je kromě lunochodu patrná i 37 kilometrů dlouhá stopa, kterou za sebou v roce 1973  během 4 a půl měsíce zanechal. Nešťastnou náhodou se pak zatoulal do malého kráteru. Navigátoři ze Země vydaly povel ke zrychlení otáček kol. Ta se roztočila na maximum, ale při hrabání v měkkém regolitu jej rozprášila po solárních panelech. Na noc se solární panely sklápějí a prach byl smeten do oblasti chladiče elektroniky. Přehřáté elektrické obvody způsobily postupnou neovládatelnost Lunochodu 2. Podařilo se mu však po dlouhé době z kráteru vymotat a přitom vyhloubilo v měsíčním povrchu pěkný tmavý důlek viditelný na snímku. Toto tmavé místo na povrchu Měsíce vyhodnotil Phil Stook omylem za současnou pozici Lunochodu 2.

Lunochodu se nakonec podařilo zrádné místo opustit, vrátil se po zpáteční trajektorii a následně z ní odbočil. Díky přehřívání elektroniky však  4. června 1973 přestal fungovat zcela na jiném místě než uvedl Stook, který byl na tuto skutečnost upozorněn ruskými vědci. Stook se za svůj omyl, který naplnil stránky sdělovacích prostředků již omluvil.

I dnes nám Lunochody mohou stále sloužit. Na jejich konstrukci je umístěn laserový odražeč, pomocí něhož lze s milimetrovou přesností měřit vzdálenost mezi Zemí a Měsícem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře