Už 50 let nikdo nebyl na dně Mariánského příkopu

5. únor 2010 | 06.00 |

batyskafZatímco permanentní současnou snahou lidí je dosahovat co největších nadmořských výšek a nebo opouštět naši Zemi, trochu se pozapomíná na rekordy lidí v dosahování největších hloubek v oceánech. Vždyť nedávno uplynulo už 50 let od chvíle, kdyby navštívili nejhlubší místo zemského povrchu - Mariánský příkop lidé. Od té doby se nikdo z lidí do této hloubky nedostal a údajně dnes neexistuje žádné zařízení schopné dosáhnout dna Mariánského příkopu s lidskou posádkou. Naposledy se o to pokoušelo japonské robotické plavidlo Kaiko, ale to se v roce 2003 při výzkumech ztratilo.

Nejhlubší místo zemského povrchu - Mariánský příkop se nachází v hloubce 11 034 pod hladinou Tichého oceánu. Své jméno má podle své polohy u Mariánských ostrovů. Do této hloubky zamířili  dne 23. ledna 1960 s batyskafem US Navy Trieste švýcarský oceánolog Jacques Piccard a americký poručík Don Walsh. Sestup trval 4 hodiny 48 minut. Zajímavostí je, že podle údajů přístrojů na palubě batyskafu dosáhnli hloubky 11 521 m. Tento údaj byl později upřesněn na 10 916 m. Sestup se neobešel bez problémů, protože vlivem obrovského tlaku vody došlo v hloubce 9 km k prasknutí jednoho z vnějších plexisklových oken, což vedlo k vibracím batyskafu.  Na oceánském dnu zůstali průzkumníci v batyskafu asi dvacet minut na oceánském dně a vyslali odtud zprávu hydrofonem ke své mateřské lodi na hladině. Zpráva dorazila k hladině za 7 sekund. Přitom teplota, která byla v jejich kabině se pohybovala kole 7 °C. I v této hloubce byli oba odvážlivci překvapeni životem. Při naměřeném tlaku 108,6 MPa, což je asi 1000x více, než je na povrchu moře pozorovali garnáty a platýze. Dno příkopu bylo tvořeno "rozsivkovým bahnem". Zpáteční výstup batyskafu k hladině trval 3 hodiny a 15 minut.

Batyskaf Trieste byl navržen otcem Jacquese Piccarda švýcarským vědcem Augustem Piccardem. Své jméno dostal podle místa výroby jeho horní části - italského Terstu. Batyskaf měl tvar koule. Po letech testování ve Středozemním moři byl Trieste zakoupen americkým námořnictvem v roce 1958 za 250 000 amerických dolarů.

Batyskaf Trieste se skládal z plovákové komory naplněné benzínem pro vztlak, a oddělené tlakové koule. Trieste byl více než 15 m dlouhý, většinu objemu zabírala řada plováků o objemu 85 m3 naplněných benzínem a vodní zátěžové nádrže nacházející se na koncích lodi. Aby kabina vydržela tlak 110 MPa měla 12,7 cm tlusté stěny. Hmotnost batyskafu na souši byla 13 tun. Posádka se mohla skládat pouze ze 2 osob a nacházela se v 2,16 m velké tlakové kouli, která byla napojena na spodní straně plováků. Do koule batyskafu se vstupovalo z paluby lodi svislým tunelem, který prostupoval plováky a vedl dolů ke vstupnímu poklopu.

Dýchání umožňoval uzavřený vzduchový okruh. Kyslík byl odebírán z tlakových lahví a vzniklý oxid uhličitý byl odebírán při průchodu vzduchu nádobami s natronovým vápnem. Okolí batyskafu mohli průzkumníci pozorovat přes kuželovitý plexisklový blok. Ve podmořské tmě zajišťovaly vnější osvětlení žárovky z křemenného skla, které byly schopny odolat tlaku bez jakéhokoli uzpůsobení. Energii poskytovaly baterie.

Plováky naplněné benzinem byly potřebné pro vynoření koule na hladinu. Benzín jako náplň byl vybrán, protože má menší hustotu než voda a je navíc relativně nestlačitelný.

Jako zátěž mělo plavidlo devět tun železných broků pro urychlení sestupu a umožnění výstupu. Tato zátěž byla umístěna v násypkách umístěných vpředu a vzadu. Broky byly v hrdlech drženy elektromagnety tak, aby v případě poruchy elektrického napájení začalo plavidlo stoupat ihned nahoru.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.56 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Už 50 let nikdo nebyl na dně Mariánského příkopu kikusek6@seznam.cz 07. 03. 2011 - 13:08