Olbersův paradox

6. říjen 2008 | 06.00 |

olbers1

Olbersův paradox byl poprvé popsán německým astronomem Heinrichem Olbersem roku 1823, ale nad stejným problémem se již 200 let před ním zamýšlel například Johan Kepler.

Olbers přemýšlel nad tím, proč noční obloha není stejnoměrně jasná jako povrch Slunce. Pokud vesmír obsahuje nekonečně mnoho hvězd, měli bychom v každém směru pozorovat záření z některé hvězdy. Jestliže by Slunce bylo dvojnásobně vzdáleno než je nyní, přijímaly bychom 1/4 původního množství záření, ale současně by úhlový průměr Slunce klesl na 1/4 původního průměru. Intenzita záření v dané ploše tedy zůstává stejná. Pokud předpokládáme nekonečně mnoho hvězd ve vesmíru, každý prostorový úhel oblohy bude obsahovat alespoň jednu hvězdu a proto celá obloha by měla zářit jako povrch Slunce.
Pokud předpokládáme, že vesmír je nekonečný a obsahuje nekonečný počet rovnoměrně rozprostřených svítivých hvězd, měla by každá linie přímé viditelnosti končit na povrchu nějaké hvězdy. Aby byly hvězdy "rovnoměrně rozprostřeny" v prostoru, tak musí být také rovnoměrně rozprostřeny v čase – protože do čím větší vzdálenosti se díváme, tím déle také nahlížíme do minulosti. Pokud počítáme s nekonečnou velikostí vesmíru, tak to také znamená, že vesmír musí být nekonečně starý, a povaha hvězd se během této nekonečné doby nesmí žádným zásadním způsobem měnit.
Podle posledních zjištění je náš vesmír starý přibližně 13,7 miliard let, takže největší vzdálenost, kterou za tu dobu světlo mohlo nejvýše urazit, je odpovídající počet světelných let. Tedy, i kdyby každá nekonečná trajektorie vycházející ze Země nakonec procházela skrze hvězdu ve vzdálenějších oblastech vesmíru, tak světlo z takových hvězd zatím ještě na Zemi nemohlo dorazit.
Ve skutečnosti však toto není správným vysvětlením temnoty noční oblohy, protože světlo velkého třesku bylo neuvěřitelně intenzivní a bylo vyzářeno ve všech směrech současně. Nicméně v souladu s obecnou teorií relativity došlo k rudému posuvu vlnového délky tohoto záření směrem k mikrovlnné části elektromagnetického světla, ve které ho pozorujeme jako tzv. reliktní záření – mikrovlnné záření kosmického pozadí.
Řešení tohoto paradoxu přišlo až ve 20. století, kdy Edwin Hubble v roce 1929 objevil kosmologické rozpínání vesmíru. Záření vzdálených hvězd a galaxií se vlivem Dopplerova jevu posouvá k červené části spektra.
Takže ve skutečnosti vysvětlením temnoty noční oblohy je rudý posuv všeho světla ze vzdálených objektů, a ne přímo konečného stáří vesmíru – ačkoliv proces rudého posuvu a stáří vesmíru spolu ve většině teorií úzce souvisí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: Olbersův paradox tom 07. 08. 2012 - 16:23