Levitující lifter

1. září 2009 | 06.00 |

Levitací ( z lat. levitas = lehkost) je jev, jehož se snaží dosáhnout nejenom kouzelníci při svých vystoupeních, ale také fyzikové.  Jde o situaci, kdy se jakékoliv těleso volně vznáší proti přirozenému spádu gravitačního pole. Levitací dnes známe několik druhů: aerodynamickou, akustickou, optickou či nejznámější magnetickou. Na fyzikálních principech díky levitaci funguje spousta hraček či přístrojů. Záhadou zatím zůstává přesné fyzikální vysvětlení levitace zařízení zvaného lifter.

Lifter je zařízení, které se dokáže po připojení na zdroj elektrického napětí samo vznášet. Jde o jednoduché zařízení o hmotnosti několika gramů, zhotovené z balzových nosníků, pásku staniolu a tenkých drátků, které má tvar rovnostranného trojúhelníku o straně asi 30 cm. Kolem vrcholů trojúhelníku je po celém obvodu zařízení omotán proužek staniolu široký asi 6 cm - záporná elektroda - a asi 3 cm nad ním tenký drátek o průměru 0,05 mm - kladná elektroda. Balzové nosníky tvoří zároveň i nohy lifteru. Jedná se vlastně o tzv. asymetrický kondenzátor. Pokud se obvod připojí ke zdroji napětí o velikosti řádově 10 kV a více, lifter se začne vznášet. V  laboratoři je přitom silně cítit ionizovaný vzduch - probíhající proces produkuje ozón.

Exaktní a vyčerpávající vysvětlení tohoto jevu zatím neexistuje. Odborníci se převážně kloní k názoru, že hlavním zdrojem tahu lifteru je koronový výboj. Při tomto jevu dochází k ionizaci volných molekul vzduchu a k předávání elektrického náboje mezi těmito molekulami a zařízením. Molekuly se odevzdáním záporného náboje vrchní kladné elektrodě stávají kladnými a jsou tak přitahovány ke spodní záporné elektrodě. Svým pohybem směrem dolů pak vlastně způsobují vztlak lifteru. Dvě vodivé desky, elektrody, oddělené izolujícím prostředním - v tomto případě vzduchem - jsou spojeny s kladnými a zápornými svorkami stejnosměrného proudu vysokého napětí (asi 30 000 V) s malou intenzitou. Asymetrie vzniká velkými rozdíly mezi elektrodami. Velká elektroda je tvořena alobalovými stěnami, malou představují měděné dráty. Efekt levitace je nezávislý na tom, jaký mají elektrody náboj, protože vztlak působí vždy ve směru menší elektrody. Je samozřejmě několik dalších teorií – může to být Biefeld-Brownův jev, dielektroforéza a jiné.

Biefeld-Brownův efekt jako jakýsi elektrokinetický vztlak je známý již od dvacátých let 20. století. Objevil jej americký inženýr Thomas Townsend Brown (1905 - 1985), který spolupracoval s mnoha soukromými společnostmi a vojenskými laboratořemi. Jeho objev však nevedl k sebemenšímu průmyslovému využití. Po získání inženýrského diplomu pracoval Brown na univerzitě v Ohiu pod vedením Paula Alfreda Biefelda. Na jeho počest pojmenoval výsledky svých experimentů Biefeld-Brownův efekt. Bohužel Biefeld svého kolegu přesvědčoval o tom, že jev má co do činění s gravitací, což byl chybný předpoklad. Proto také Brown svůj první přístroj nazval gravitátorem. Později hovořil s větší opatrností o elektrokinetickém zařízení. V souvislosti se svým objevem se začal zajímat o létající talíře, neboť byl přesvědčen, že se tyto záhadné dopravní prostředky pohybují právě díky efektu, který studoval. Mnohé z levitujících modelů, které Brown sestrojil, měly následkem toho nepříliš výhodný tvar talíře nebo čočky.

Když Brown v roce 1985 zemřel, jeho objev na čas upadl v zapomnění. Znovu se o něm začalo hovořit o patnáct let později, kdy NASA zahájila program na hledání nových možností letecké a vesmírné dopravy. Tehdy se dostal ke slovu Jean-Louis Naudin se svým lifterem. Stane se jeho vynález vzdušným dopravním prostředkem budoucnosti? Někteří zastánci v něj vkládají velké naděje, protože má nemalé výhody. Na rozdíl od helikoptéry či letadla nemá pohyblivé součástky jako vrtule či motor, které podléhají opotřebení nebo se mohou rozbít. Navíc je pohonná síla rozložená po celém přístroji, takže i když se poškodí jedna jeho část, může lifter nadále zůstat ve vzduchu. Elektrické napájení představuje obrovský pokrok ve srovnání s dnešními palivy, která znečišťují prostředí a jsou vysoce hořlavá. V současné době je lifter napájen z vnějšího zdroje, ale nebude trvat dlouho a budou sestrojeny přístroje zásobované energií z baterií uložených přímo uvnitř zařízení. Velkou výhodou lifteru je skutečnost, že může podobně jako helikoptéra vzlétnout a přistávat vertikálně, takže se dostane i do těžce přístupných oblastí. První praktické využití by mohl nalézt ve vojenském průmyslu jako náhrada dálkově řízeného letadla bez pilota.

Počátky lifteru se datují do šedesátých let, kdy byl jeho princip patentován. Je zajímavé, že se tímto jevem zabývají spíše amatérští nadšenci než vědci na ústavech a univerzitách. NASA nebo jiné obdobné organizace, alespoň podle veřejně dostupných informací, se tomuto jevu nevěnují..

K jeho výhodám patří jednoduchost. Zařízení nemá žádné pohyblivé díly, což je důležité z hlediska spolehlivosti a životnosti. U leteckých dopravních prostředků je podstatný poměr mezi dodávaným příkonem a výkonem - vztlakem. Ukazuje se, že tento poměr může mít lifter lepší než např. vrtulník. Pohyb lifteru je také bezhlučný. Samozřejmě jsou tady i nevýhody – především požadavek zdroje vysokého napětí o dostatečném výkonu i doprovodná ionizace ovzduší

Poprvé se lifter odlepil od podložky 18. 11. 2001 díky inženýru informatiky Jean-Louisi Naudinovi. Dnes existuje spousta kutilů, kteří si vytvořili vlastní liftery, jak o tom svědčí množství fotografií a videozáznamů na internetu. Od jednoduchého trojúhelníku dospěli k poměrně složitým tvarům a největší modely dosahují velikosti dvou metrů. Princip funguje nezávisle na rozměrech.

Návod na výrobu lifteru je třeba zde: http://adoid.webpark.cz/lifter/vyroba.htm

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.08 (13x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: Levitující lifter jaroslav 07. 08. 2011 - 15:47
RE: Levitující lifter jaroslav 07. 08. 2011 - 15:51
RE(2x): Levitující lifter fyzmatik 09. 08. 2011 - 08:01