Fyzmatik | Na konci sluneční soustavy jsou magnetické bubliny

Sluneční soustava je stále plná překvapení. I když se skrz ni díváme dalekohledy k objektům mnohem vzdálenějším, často přehlížíme nebo je nám ukryto nejedno překvapivé tajemství. Jedno z nich odhalily sondy Voyager 1 a 2, které se právě blíží k hranici sluneční soustavy. Nejvzdálenější sonda Voyager 1 už v roce 2007 narazila na zvláštní anomálii, kterou o rok později potvrdila druhá ze sond. Sondy se dostaly do oblasti magnetických bublin, jejichž šířka představuje vzdálenost asi jako mezi Zemí a Sluncem, které se nacházejí téměř 16 miliard kilometrů od naší planety.

Magnetické pole Slunce je natolik silné, že dosahuje až na samotný kraj sluneční soustavy. Slunce, které magnetické pole vytváří, rotuje kolem své osy a tak indukční čáry svého  magnetického pole v prostoru pěkně kroutí asi jako záhyby na sukni tanečnice. Indukční čáry se daleko od Slunce začínají protínat a uzavírají se do bublin místo, aby se vracely zpět do Slunce. Na konci sluneční soustavy tak svojí strukturou s bublinami mohou připomínat pěnu ve vaně.

Tato struktura magnetického pole na samotném okraji sluneční soustavy reaguje s okolním vesmírným prostorem a může regulovat množství mezihvězdného záření, které se dostane k nám do sluneční soustavy. Dost možná tyto magnetické bubliny působí pro sluneční soustavu jako štít a chrání ji před vlivy mezihvězdného záření.