Segner své nejlepší výsledky dosáhnul v hydraulice, v teorii turbín (Specimen theoriae turbinum). Roku 1750 popsal a fyzikálně propočítal nový typ vodního kola pracujícího na tehdejší dobu netradičním – reaktivním principu. Na jednoduchém modelu postupně odvodil výraz pro výtokovou rychlost vody, určil zvýšení této rychlosti v důsledku odstředivé síly a dokonce vypočítal účinnost stroje pro případ 4 výtokových trubic. Segnerovo kolo je založeno na účinku proudu vody vytékající z válcovité nádoby, která má v dolní části několik vodorovných ramen zahnutých v jednom směru. Tlak vytékající vody vyvolával reakci a nádobu roztáčel opačným směrem. Jeho objev se stal základem pozdějších konstrukcí a principů reaktivních turbín a raket. Jeho princip prostudoval a opravil jeho přítel, znamenitý matematik Leonard Euler. Euler teoreticky a následně i experimentálně odstranil 50% ztrát energie Segnerova kola tím, že do Segnerova kola přiváděl vodu ve směru rychlosti otáčení – tzv. beznárazový vstup. Odborníci tvrdí, že kdyby se Segnerův objev už tehdy prakticky využil, vývoj vodních turbin by se urychlil nejméně o 50 let.
Velkou zásluhou Segnera bylo, že v polovině 18. století znovu poukázal na možnost využití reaktivní síly a vytvořil základní teorii nového typu energetického stroje, který měl podstatně větší účinnost. Reaktivní síla jako původce pohybu nacházela své uplatnění ve vodních turbínách a hlavně v raketových motorech až v minulém století. O jej prvé praktické uplatnění se zasloužil právě Segner, který bývá označovaný za otce vodních turbín.
Segner uveřejnil zprávu o novém přístroji použitém při lisovaní oleje v mlýnu v Nörtenu blízko Göttingenu, který bol poháněný obrovským Segnerovým kolem. V záznamech Segner uvádí: "Změřili jsme průtok vody tak přesně, jak se dalo, pomocí ohnuté trubky, jejíž otvor byl postavený proti proudu, takže voda musela vystoupit do horní části trubice." Podobné
Segner se věnoval starořecké matematice a hledal modernější řešení úloh ze staré matematické literatury. Zdokonalil například už v starověku známou metodu aproximace obsahu kruhu obsahem vepsaných a opsaných mnohoúhelníků. Svoji metodu vyzkoušel na mnohoúhelnících s 96 stranami a ověřil si ji na výpočtu hodnoty Ludolfova čísla. To se mu podařilo s přesností na 6 desetinných míst. Byl autorem řady vědeckých dizertací, studií, učebnic a příruček. Publikoval kolem 80 děl. Zastával názor, že pokrok v matematice a fyzice není možné dosáhnout bez znalosti astronomie a vytvořil dílo "Astronomické přednášky". Byla to jeho nejrozsáhlejší publikovaná práce ve 2 svazcích. Roku 1748 dokonce pozoroval zatmění Slunce z observatoře na jedné z věží městského opevnění v Göttingenu. Poznatky z optiky zpracoval v průkopnickém spise "O hustotě světla".
Animace tohoto vynálezu: web.svf.stuba.sk/...
autoři: Sabina Bosá, Ján Brodniansky, přeloženo a upraveno