Konec hydraulických posilovačů řízení

U vozidel se zatíženou přední nápravou bývalo nutné při otáčení volantem vyvolat velkou sílu, zejména v okamžiku, když je v klidu nebo se pohybuje velmi malou rychlostí. U náklaďáků se to řešilo nejprve zvětšením průměru volantu. Tak se zvětšila páka, kterou volant pro řidičovy ruce představuje, a tím došlo ke snížení působící síly. V posledním desetiletí minulého století se začaly používat  hydraulické posilovače řízení (servořízení).

Posilovače řízení jsou zařízení hydraulické nebo elektrické povahy, která snižují ovládací sílu, potřebnou k otočení volantu. Uplatnilo se v nich využití Pascalova zákona v praxi. Malou silou působící na volant vznikl v hydraulické části zařízení sice stejný tlak, ale vlivem rozdílných průměrů použitých pístů došlo ke zvětšení působící síly na kola vozidla.

Základem hydraulického posilovače řízení byl kapalinový válec s pístem, spojený s ozubenou tyčí řízení. Princip posilovače spočívá v přepouštění hydraulické kapaliny na jednu či druhou stranu pístu. Vlivem tlakového spádu, který v tu chvíli mezi oběma prostory válce oddělenými pístem vzniká, se píst pohybuje na jednotlivé strany, čímž pomáhá posunovat ozubenou tyč. O tom, na jakou stranu pístu bude proudit tlaková kapalina, rozhoduje hydraulická jednotka, umístěná v mechanické převodce. K vytváření tlaku kapaliny se používalo čerpadlo, které bylo poháněno drážkovým řemenem přímo od motoru. Toto řešení mělo nevýhodu u automobilů s malým výkonem, protože část jeho výkonu byla odebírána pohonem zmiňovaného čerpadla i v okamžiku, když posilovač žádnou práci nekonal.

Proto se v devadesátých letech postupně začalo přecházet  na elektrické posilovače, které tímto neduhem netrpí a navíc jsou lehčí a spolehlivější a umožňují volbu více režimů. Přechod na elektrické posilovače řízení znamenal celosvětově obrovskou úsporu paliva.