Ve střední Francii v okolí Cévennes se na počátku dvacátého století osvědčila tato jednoduchá pomůcka obyvatelům několika horských vesnic. V zimním období zde panují kruté podmínky, špatné počasí a časté sněhové bouře. To je období, kdy se k vesnicím začínali stahovat vlci, kteří trpěli nedostatkem potravy v lese, a proto napadali zvířata na farmách. Toto období příchodu vlků mají vesničané spojeno s příchodem severovýchodního studeného větru.
Na hřebeny svých střech, proto postupně začali instalovat hřebenové a štítové tašky, které nedokázal přikrýt ani sníh, a které díky svým otvorům oznámily varovnými zvuky období příchodu vlků. Vyráběli je z břidlice, slídy, žuly či z vápencové desky, podle oblasti výskytu vhodného materiálu. Opatřovali je buď jedním větším otvorem nebo větším počtem malých otvorů uspořádaných někdy do křesťanského kříže.
Jejich pískání způsoboval tedy pouze vítr ze správného směru o rychlostech větších než 30 km/h. Tento vítr rolníkům oznamoval příchod drsných zimních podmínek spojenými s extrémním chladem, sněhem. Vítr foukal i několik týdnů v období ledna a února. I bez detailní znalosti meteorologie tak získali obyvatelé první předpověď začátku obtížného zimního období. Během velkých bouří divoká zvěř v horách začne trpět zimou a hladem a hledá kořist v blízkosti člověka.
Dnes slouží větrné dlaždice na střechách jako upomínka na kdysi hrozící invazi vlků, ani ve své době nebylo jejím smyslem vlky svým troubením zastrašit.