Fyzmatik | Lihýř

Zásadním problémem prvních mechanických kolečkových hodin bylo zajištění rovnoměrného chodu. U prvních mechanických hodin od konce 13 .století zajišťoval rovnoměrný chod tzv. lihýř. Až do objevu kyvadla  v roce 1637 Galileim byl lihýř první a zároveň jediný způsob, jak u kolečkových strojků posouvat plynule (a hlavně pomalu) zub za zubem. Kdo je vynálezcem tohoto zařízení však není dodnes známo.

Lihýř se podobá vahám, které drží v ruce každá socha "Spravedlnosti". Tyto jednoduché váhy mají snahu otáčet se kolem svého závěsu, tvoří jakýsi oscilátor - setrvačník. Lihýř je složen ze svislé tyče se dvěma lopatkami, které zapadají do šikmo ozubeného kola vytvarovaného "do boku" tak, že když jedna (např. horní) lopatka uvázla mezi horními zuby kola, křivý zub ji vystrkal do strany a tím donutil tyč k poloviční otočce. Tou se však dostala do zubů kola druhá (spodní) lopatka, kterou však zuby kola vystrčily v protisměru zpátky. Tyč je spojena s druhou kolmou tyčí nesoucí dvě závaží (jejichž posouváním se nastavuje přesnost soustavy) a s bubnem nesoucím závaží na provázku/řetízku, který celou soustavu pohání, stejně jako u kyvadlových hodin.

Tento typ hodin se musel natahovat každých 5 až 6 hodin a za tu dobu se dokázaly rozejít až o neuvěřitelné 2 hodiny! Jejich natahování přitom nebylo nikterak snadné: závaží středověkých věžních hodin totiž vážila 250 až 600 kg.

Vývoj lihýřových hodin byl pak ustálen na počtech zubů 64, 60, 96 tak, aby závažové kolo dokonči­lo jedno otočení právě za jednu hodinu. Vhodným převodem se potom hodinové kolo otočilo jednou za dvanáct hodin. V r. 1620 znali lidé jen jednu ručičku, proto stačily skutečně jen čtyři kolečka.