Fyzmatik | Jak vznikl fonendoskop

Po staletí poslouchali lékaři dýchání a tlukot srdce velmi primitivním způsobem. Přiložili svůj ušní boltec na tělo pacienta a se zatajeným dechem naslouchali. Jednoho dne si však nesmělý a plachý francouzský lékař René Laënnec (1781 - 1826) nedokázal poradit s choulostivou situací při ošetřování dámy. V nouzi si vzpomněl na dva kluky, které kdysi pozoroval při hře s dutou kládou. Jeden z kluků klepal na jedné straně do klády a druhý poslouchal na jejím opačném konci, co se ozývá.

Napadlo jej, že by dutá trubice mohla dobře přenášet a zesilovat zvuky. Sroloval proto noviny do ruličky a jejich jeden konec položil na hruď dámy a druhý konec přiložil ke svému uchu. Uslyšel hlasité bušení srdce mladé dámy. Napsal o této své technice knihu, proslavil se a navíc i zbohatl. Nástroj, který tehdy sestavil se příliš nepodobá dnešním používaným, ale tehdy byl velkým přínosem pro medicínu.

Tak vynalezl stetoskop i fonendoskop. Jde o jednoduchá lékařská naslouchátka k poslechu a vyšetření pacienta. Stetoskop se dodnes používá v porodnictví, k poslechu ozev plodu. Fonendoskop slouží nejčastěji k vyšetření tlukotu a šelestů srdce, plic (dýchání), při sledování střevních pohybů a rovněž spolu s tonometrem k měření krevního tlaku.

Přístroj zvyšuje intenzitu zvuku, tvoří jej zvoncový konec, který se obvykle přikládá k tělu pacienta a umělohmotné nebo pryžové hadičky se sluchátky.