Fyzmatik | Papežova astronomická observatoř

První předchůdkyní Vatikánské observatoře byla observatoř "Římské koleje" Tovaryšstva Ježíšova. Pracovníci této observatoře se podíleli mimo jiné na gregoriánské reformě kalendáře. Pravidla pro určování data Velikonoc bylo nutné astronomicky objasnit. V 16. století byla totiž nedokonalost původního juliánského kalendáře natolik velká, že způsobovala stále dřívější začátek ročních období vůči pevným kalendářním datům. A tak v roce 1576  dal papež Řehoř XIII dle astronoma P. Christopha Clavia, vybudovat 73 metrů vysokou Věž větrů. Ta sloužila k přesnému změření odchylky v určení okamžiku jarní či podzimní rovnodennosti podle starého kalendáře. Tato měření pak posloužila Claviovi k návrhu kalendářní reformy, spočívající ve dvou bodech:

Papež nařídil, aby po čtvrtku 4. října následoval pátek s datem 15. října 1582. Tím se datum jarní rovnodennosti vrátilo na 21. březen, jak bylo dříve stanoveno tzv. nicejským koncilem z roku 325.

Dále bylo upraveno pravidlo juliánského kalendáře o přestupných rocích tak, že platí pro sekulární roky (jejichž letopočet končí dvojčíslím 00) pouze tehdy, je-li tento letopočet dělitelný 400. Proto například roky 1700, 1800 a 1900 nebyly přestupné, ale rok 2000 přestupný byl. Tento gregoriánský kalendář, zprvu zavedený jen v katolické části Evropy, se postupně rozšířil.

Od dob Řehoře XIII. bylo tedy nutné, aby ve Vatikánu vzniklo vlastní astronomické pracoviště. Příležitostná astronomická, geodetická i meteorologická měření se na vatikánské Věži větrů konala až do konce 18. století, kdy však byl jezuitský řád spjatý se zdejším astronomickým pozorováním zrušen. Další soustavná pozorování na nové astronomické věži započala ve Vatikánu zvláště zásluhou papežů Pia VII. a Lva XII. až počátkem 19. stol., zejména po obnově jezuitského řádu r. 1814. Jezuité dostali opět na starost Římskou kolej, založenou také papežem Řehořem XIII., která měla v astronomickém světě dobrý zvuk - například kolem r. 1610 zde P. Christoph Scheiner, nezávisle na Galileiovi objevil dalekohledem sluneční skvrny a soustavně je pak mnoho let pozoroval. Největšího rozkvětu dosáhla tato kolej-observatoř pod vedením dalšího jezuity P. Pietra Angela Secchiho (1818-1878), jenž se proslavil zejména průkopnickými pracemi ve hvězdné spektroskopii, když v šedesátých letech minulého století položil základy k dosud užívané klasifikaci hvězdných spekter. Obsazení Říma italskými vojáky r. 1870 však přivodilo postupný zánik Římské koleje.

Osobním dekretem Lva XIII. ze 14. března 1891 byla zřízena Vatikánská observatoř (Specola Vaticana), jež se od samotného počátku své existence zapojila aktivně do rozsáhlé mezinárodní astronomické spolupráce, trvající prakticky celé 20. století - projektu Přehlídky oblohy. Vatikán dostává přidělen úsek oblohy a tamní astronomové se pouštějí do letitého pozorování a pořizování stovek fotografických desek noční oblohy. Výsledky jsou zveřejněny postupně v letech 1921 až 1928 v 10 svazcích. Celý projekt končí na mezinárodní úrovni až v roce 1964.

Počátkem třicátých let 20. století však rozvoj Říma jako moderního velkoměsta způsobil přesvětlení a znečištění oblohy nad observatoří v takové míře, že nezbylo než pro vlastní pozorování najít nové příhodnější stanoviště. Na návrh papeže Pia XI. bylo papežské letní sídlo Castel Gandolfo, necelých 40 km jihozápadně od Říma. Nová hvězdárna byla slavnostně otevřena v září r. 1935 a vybavena třemi dalekohledy od firmy Carl Zeiss z Jeny, umožňujícími jak vizuální tak i fotografické a spektroskopické sledování objektů v Mléčné dráze. Největším přístrojem hvězdárny v Castel Gandolfo se stal 0,6 m zrcadlový dalekohled.

Ani Castel Gandolfo ale není ušetřen před světelným znečištěním rozrůstající se italské metropole. Astronomové proto musí velmi vážně uvažovat o přestěhování se do temnější části Itálie. V 70. letech stál v čele observatoře P. George V. Coyne, který své americké kořeny využil k blízkým kontaktům s univerzitami v USA. Výsledkem je výběr lokality pro novou Vatikánskou observatoř na vrcholu Grahamovy hory v americké Arizoně.

A tak v 90. letech minulého století nastala třetí etapa v dějinách observatoře: otevření nového pracoviště v Arizoně, jednak na státní universitě Arizona v Tucsonu a jednak na Mt. Graham, kde má Vatikánská observatoř od roku 1993 nový dalekohled. Je postavený na základě nové technologie - odlévání v rotující peci. Jedná se o prototyp, který samozřejmě slouží jak k vlastním pozorováním, tak také k vyzkoušení této nové technologie. Ta by se měla použít, a momentálně se také už používá, k vytvoření dalších dalekohledů na Mt. Graham a jinde.

Proti umístění observatoře se staví radikální ekologičtí aktivisté, jenž argumentují tím, že obří kopule způsobí psychickou újmu zdejším veverkám. Dlouhé soudní tahanice se vlekly řadu let, takže první světlo spatřil největší vatikánský dalekohled až v roce 1995.Hlavním přístrojem na observatoři je unikátní dalekohled Vatican Advanced Technology Telescope (VATT) o průměru hlavního zrcadla 1,8 m.

Z Castel Gandolfo však astronomové nezmizeli. Vatikánská observatoř zde má své vedení, pořádá školení, mezinárodní semináře a kongresy. Kromě toho obsahuje unikátní sbírku téměř 500 meteoritů.

Před 14 dny se uskutečnilo velké stěhování observatoře do nové, zrekonstruované budovy, kterou slavnostně otevřel papež Benedikt XVI. 16. září 2009 jak ukazuje video.

Podle Jiřího Grygara a Petra Kubaly