Fyzmatik | Využívali Vikingové k navigaci polarizaci světla?

Vikingové jsou stále považováni za legendární a tajuplné mořeplavce, kteří se dávno před Kolumbem dostali až na pobřeží severní Ameriky. Jejich navigační schopnosti bez používání kompasu zůstávají neustále opředeny záhadami. Jak se mohli na svých tisícikilometrových plavbách orientovat?  Za jasných nocí jim k orientaci musely sloužit hvězdy, během dne si jistě všímali pohybu slunce na obloze, plavby velryb nebo směru letu mořských ptáků. Ale co když byla mlha či bylo zamračeno  a podle objektů na obloze se nemohli orientovat? V 60. letech minulého století  přišel dánský archeolog Thorkild Ramskou s hypotézou, že se během zamračeného dne mohli Vikingové orientovat podle polarizovaného slunečního  světla. Používali k tomu krystal cordieritu, což je modrý, nazelenalý, nažloutlý případně i nahnědlý minerál, který vykazuje polarizační vlastnosti. Dánova teorie vychází především z literárních odkazů na "sluneční kameny," které se objevují v zachovaných norských epických básních o Sigurdovi.

Polarizované světlo slouží  podle vědců k orientaci některých druhů ptáků a zejména včel.  Využívají polarizace atmosférou procházejícího světla, kterou způsobuje Rayleighův rozptyl. Složka elektrické intenzity světla způsobuje vibrace molekul plynu a ty jsou pak zdrojem záření s rovinou polarizace kolmou na směr původního paprsku. Jestli jde o vertikální, nebo horizontální polarizaci závisí od směru rozptylu, ale většina světla po průchodu atmosférou je polarizována horizontálně.

K myšlence o orientaci Vikingů podle polarizace světla se nyní vrátili maďarští vědci Ramón Hegedüs a Gábor Horváth. Do svého fotoaparátu namontovali objektiv rybí oko a tak snímali oblohu v různých fázích oblačnosti. Potom požádali dobrovolníky, aby na pořízených snímcích určili polohu Slunce. Podle jejich výsledků není k námořní navigaci jednoznačné toto subjektivní určování polohy pouhým lidským zrakem. Přiklánějí se k variantě, že skutečně musel Vikingům k orientaci pomáhat některý z minerálů fungujících jako polarizační filtr. Podle turmalínu, cordieritu v polodrahokamové variantě iolitu či dvojlomného kalcitu (islandský vápenec) lze prý zjistit rovinu polarizace běžného denního světla a tím celkem přesně zvolit směr, kde je za oblačností schováno Slunce.

Jak turmalín, tak i iolit se chovají jako polarizační filtr. Mají schopnost měnit barvu v závislosti od směru polarizovaného světla které krystalem prochází (pleochroismus). Vikingové také mohli natáčením průhledného krystalu islandského vápence před obličejem určit směr polarizace světla.

I když oba vědci jsou zastánci používání polarizačních minerálů v rukou Vikingů, nemají pro to zatím dostatečné podklady. Zde se nabízí možnost i ty z vás, kteří máte doma některý z minerálů, jak s ním během zamračeného dne experimentovat a určovat světové strany pochopitelně v neznámém prostředí nebo přibližnou polohu slunce v danou denní dobu schovanému dostatečně za oblačností.