Leydenská láhev je od poloviny 18. století prvním přístrojem, který dokázal uchovávat elektrický náboj (v podstatě dnešní princip kondenzátoru) pro pozdější využití v podobě experimentů s elektřinou.
Název získala láhev podle Univerzity v Leidenu v Holandsku, kde s ní v roce 1746 experimentoval Pieter van Musschenbroek. Nezávisle na něm objevil tuto láhev již o rok dříve německý fyzik Ewald Georg von Kleist. Ten třením zelektrizovaný hřebík vložil do lahve s vodou a obdržel ránu, když se lahvičky dotkl druhou rukou. Pak místo vody začal používat jiné kapaliny (elektrolyty) a získal láhev schopnou uchovávat náboj až 24 hodin. Záleželo to na síle a kvalitě použitého skla.
Později byl namísto kapaliny vnitřek (i vnějšek) láhve potažen kovovou fólií a od elektrizovaného předmětu se náboj dovnitř přiváděl drátkem. Ve stejné době se objevil i první skutečný deskový kondenzátor: skleněná deska potažená z obou stran měděnou fólií.
Leydenská láhev je tedy skleněná nádoba, jejíž vnější i vnitřní povrch je polepen vodivým materiálem. Sklo nádoby slouží jako izolant (dielektrikum), který obě vrstvy tohoto materiálu odděluje. Z vnitřního polepu vede hrdlem láhve ven vodič, zakončený kovovou koulí. Leydenské lahve se obvykle nabíjely indukční elektrikou.
Láhev napojená na indukční elektřinu bude absorbovat náboj tak dlouho, dokud se ho nenashromáždí tolik, aby mohl přeskočit mezeru nebo v případě, že je mezera moc velká, se probil jinudy. Čím kratší je mezera, tím kratší dobu je na nabití láhve, než dojde k jiskřivému vybití.
V pokusu je nejprve použita improvizovaná Leidenská láhev tvořená plastovým kelímkem s vodou. Nabijeme ji na napětí 20 000V a pozorujeme, jak náboj z ní uniká přes kovový řetízek do druhé nádoby. V ní jsou vodivé kuličky, které jsou přitahovány k horní stěně nádoby. Tam se vybijí a spadnou dolů a děj v této nádobě se dále opakuje, dokud se náboj z Leidenské láhve úplně nevybije. Ta anténka s nevodivým vláknem s kuličkou na horní stěně nádoby signalizuje nabití této nádoby přes řetízek. Nakonec je Leidenská láhev vybita rukou (někdy může dojít i k přeskočení jiskry).
Pokus je pak obměněn tak, že improvizovaná plastová Leidenská láhev je nahrazena lahví potaženou kovovou fólií.