Na povrchu Země se nacházíme nejenom v tíhovém a magnetickém poli, ale také ve velmi silném elektrickém poli. Zemi můžeme považovat za vodivou kouli – půda obsahuje vodu s rozpuštěnými solemi a většina zemského povrchu je pokryta slanou vodou moří a oceánů.
Ve výškách 60 –
Povrch Země a ionosféra tak tvoří dvě elektrody obrovského kulového kondenzátoru.. Povrch Země je přitom uzemněn na nulový potenciál a celý tento zemský kondenzátor je nabit napětím 400 000V! Po vnitřní elektrodě tohoto kondenzátoru vlastně chodíme a podobáme se svými počínáním třeba vlaštovkám sedícím na jednom z vodičů vysokého napětí. Pokud by se vlaštovka křidélkem nebo druhou nožičkou dotknula druhého sousedního voliče, tak by ji napětí mezi těmito vodiči zabilo. My máme to štěstí, že druhá elektroda – ionosféra je od nás tak daleko. Je- li totiž vzdálenost mezi elektrodami zemského kondenzátoru třeba
Ve skutečnosti je ale atmosféra nehomogenní a vodivá, takže elektrické pole není s výškou rozděleno rovnoměrně a u povrchu Země představuje několik stovek voltů na metr.
Vodivost atmosféry je poměrně velká, elektrické náboje v ní neustále vznikají vlivem kosmického a radioaktivního záření a mezi ionosférou a zemí protéká obrovský svodový proud, řádově 2000 ampérů. Tímtoproudem by se zemský kondenzátor velmi rychle vybil, pokud by nebyl neustále dobíjen.
Mechanismus, který toto dobíjení zajišťuje, spočívá v bouřkové činnosti. Odhaduje se, že na celé zeměkouli proběhne za celý rok na 80 milionů bouřek, tedy asi 200 000 denně. Výpočty lze zjistit, že v každém okamžiku probíhá asi 2 000 bouřek, z nichž každá zaujímá plochu asi
