Náš vesmírný souputník Měsíc nemá na rozdíl od Země magnetické pole. Magnetka na jeho povrchu by nám k orientaci nebyla nic platná. Přesto však u poslední mise Apollo 17 v 70. letech minulého století sebral jediný geolog, který kdy kráčel po měsíčním povrchu, Harrison Schmidt vzorek, který vykazoval stopy magnetismu. Na dlouhou dobu byl tento měsíční kámen pro vědce dokonalou hádankou. Nejnovější výsledky podrobného výzkumu ukazují, že před více jak čtyřmi miliardami let, měl náš vesmírný soused tekuté jádro a produkoval poměrně silné magnetické pole.
Zvláštní kousek horniny, která nám poskytla tento důkaz, byl dlouho považován za velice podivný. Kámen je díky směsi světle zelených a mléčně bílých krystalků možná nejkrásnějším získaným vzorkem. Nezaujal však vědce pouze vzhledem. Kousek horniny je totiž nejstarším ze všech přinesených vzorků a nebyl nijak ovlivněn pozdějšími častými dopady těles na povrch Měsíce. Ty byly natolik silné, že mohly vymazat jakékoliv stopy dřívějšího magnetického pole. To se však u tohoto kamene nestalo.
Důkazy ukazují na působení magnetismu po miliony let. Jediným možným zdrojem je tak magnetické pole Měsíce, vznikající stejně jako v případě Země dynamovým efektem rotujícího kapalného jádra. To znamená, že Měsíc musel mít tekuté jádro. V něm proudily nabité částice a svým pohybem magnetické pole vytvářely. U Země to funguje dodnes, je tak veliká, že jádro vydrželo v tekutém stavu po miliardy let.
Důkaz o dávném magnetickém poli Měsíce má svůj důsledek také pro teorie vzniku našeho kosmického souseda. Některé předpokládají vznik Měsíce společně se Zemí nebo dokonce odtržením části Země, jiné nabízejí možnost, že byl Měsíc zachycen zemskou gravitací. V současné době se jako nejpravděpodobnější zdá teorie velkého impaktu, podle níž se Země srazila s tělesem velikosti přibližně Marsu. Kolize způsobila vyvržení velkého množství zemského materiálu do prostoru, kde se pak mohl shlukovat a vytvořil přirozený satelit Země. V té době měl zřejmě žhavé jádro, které generovalo magnetické pole. Nové poznatky s touto teorií dobře souhlasí. Zjištěná magnetizace horniny odpovídá magnetickému poli asi padesátkrát slabšímu, než je zemské.