Některá poškození sluchu v důsledku nadměrného působení hluku jsou neléčitelná. Znepokojující je, že se neustále snižuje věková hranice populace se ztrátou ostrosti slyšení i s neléčitelnými poruchami sluchu. Zejména u mladé generace je to důsledek poslechu příliš hlasité živé i reprodukované hudby umocněné častějším poslouchání hudby ve sluchátkách mobilů, MP3 či MP4 a časté návštěvy rockových koncertů či multiplexů. S hlukem se rovněž setkáváme ve škole – o přestávkách na sebe žáci místo normálního hovoru bezdůvodně křičí ze vzdálenosti jednoho metru. Někdy mám pocit, že čím hlasitější je jejich projev, tím víc si myslí, že mají pádnější a přesvědčivější argumenty.
Ucho je jedním z nejcitlivějších a nejdokonalejších smyslových orgánů, přesto proti jeho poškození nemá organismus vyvinutý žádný obranný systém, v tom spočívá zákeřnost hluku. Jinak je tomu například v případě oka, kdy při intenzivnějším osvětlení přivíráme víčka a chráníme tak oko před poškozením.
Prvotní příčinou zvuku je mechanické kmitání částí konstrukcí nebo nestacionární proudění kapalin či plynů v rozsahu frekvencí od 16 Hz do 16 kHz. Přenos zvuku od místa vzniku se uskutečňuje jednak přímo zvukem, kdy zvukové vlny vytvářejí nepříznivé hlukové poměry i ve vzdálenějších místech od zdroje, jednak pevnou konstrukcí v podobě chvění a následným vyzářením zvukové energie povrchem konstrukce do prostoru.
Měření hluku se provádí buď pro posouzení hlučnosti zdrojů hluku nebo pro zhodnocení působení hluku na člověka. Zatímco u hluku zdrojů stačí proměřit jasně definované fyzikální veličiny, musíme při sledování hlučnosti prostředí ze zdravotního hlediska zavést měřítka, která by udávala míru škodlivosti či subjektivně vnímané dusivosti hluku. Poněvadž sluchový orgán má nelineární vlastnosti pro všechny veličiny, kterými můžeme hluk popsat, je jeho měření a hodnocení velmi obtížné. Pro sluchový vjem používáme pojem hlasitost, která je s fyzikálními veličinami (akustický tlak, intenzita zvuku...) pouze v určité souvislosti. Pro vztahy mezi fyzikálními veličinami a hlasitostí je možné najít určité průměrné závislosti například statistickým šetřením velkého počtu jedinců. Tímto způsobem byly určeny a následně normalizovány křivky stejné hlasitosti, které platí pro průměrného posluchače se zdravým sluchem ve věku od 18 do 25 let. S přibývajícím věkem sluchový práh stoupá k vyšším hlasitostem a celkově se citlivost sluchového orgánu snižuje.
V praktickém boji proti hluku je hlavním problémem, zda a jak je dodržení hygienických limitů hluku technicky a ekonomicky proveditelné. Při řešení protihlukových úprav se nejčastěji používají kombinace metod redukce zvuku, metody zvukové pohltivosti, metody zvukové izolace, metody dispozice a metody pasivní ochrany.
Redukce zvuku se provádí snižováním hlučnosti zdroje zvuku – konstrukčními úpravami strojů (pás místo řetězu...) a volbou vhodných konstrukčních materiálů, které tlumí zvuk.
Při použití metody zvukové pohltivosti se využívá vlastnosti některých materiálů měnit akustickou energii v jinou formu. Používá se zejména v prostorové akustice, k regulaci doby dozvuku pomocí materiálu, který pohlcuje zvuk (pórovité látky...)
Metoda zvukové izolace se používá tehdy, když se zvukové vlny šíří vzduchem od zdroje do nechráněného místa. Používají se kryty strojů, stavební příčky, zvukové stěny a bariéry, zástěny.
Metoda pasivní ochrany člověka se používá tam, kde jinými způsoby nelze zajistit ochranu sluchu proti jeho poškození. Používají se chrániče uší, špunty do uší apod. Před intenzivním hlukem, například skřípěním brzd zastavujícího vlaku si chráníme uši prostým zastrčením prstů do uší.
Důležitá jsou preventivní opatření před vznikem zdrojů hluku, proto se už dříve projektovala nádraží daleko od obytných zón, dálnice a vlakové tratě se stavěly zpočátku co nejdále od lidí, stejně tak jako letiště.
podle A. Ryndové