Kousání do zlata

Některé situace dnes již běžně nezažijeme. Představte si, že by například pokladní v obchodě testovala pravost mincí, kterými platíte, svým chrupem. Přitom dříve to byla jedna z primitivních metod, jak poznat pravost zlatých mincí. Pokud byste tehdy obdrželi zlatou minci, tak po prozkoumání zrakem by jste ji otestovali skousnutím mezi svými zuby. Co tím ale zjistíte?

 Dokud se platilo drahými kovy, museli je prodávající či kupující neustále vážit a zjišťovat jejich kvalitu, což bylo náročné nejen na čas, ale také na možnosti a schopnosti obchodníka. Proto byly kousky zlata nahrazeny mincemi, které zrušily potřebu vážení kovu při každém obchodování. Zlaté mince dával do oběhu panovník. Ten zlato zvážil, přidal trochu obyčejného kovu kvůli pevnosti a trvanlivosti, vyrobil minci ze slitiny a opatřil ji svou pečetí na znamení, že zaručuje obsah drahého kovu. Bylo to velmi pohodlné, pokud obchodníci věděli, že mohou mince přijímat podle jejich "hodnoty na líci". Hodnota na líci nebyla ničím jiným než prohlášením, že mince obsahuje jistou hmotnost drahého kovu v jejím objemu.

Lidé však podváděli odedávna a někoho napadlo, že se dá z hrany mince kousek materiálu uštípnout. Když někdo dostal minci, na níž bylo vyraženo, že obsahuje čtvrt unce zlata, mohl kousek uštípnout a dát zpět do oběhu s tím, že stále obsahuje stejné množství zlata. Dosáhl tak zisku, který se rovnal tržní hodnotě uštípnutého kousku kovu. Jakmile se takové praktiky rozšířily, i obchodník s tím nejhorším zrakem si musel všimnout, že s mincovnictvím není všechno v pořádku. Než proto minci podle její hodnoty na líci přijal, bylo třeba ji zvážit; váhy se tedy musely znovu použít a výhoda ze zavedení mincí se tím opět ztratila. Problém však byl odstraněn tím, že okraj mincí začal vroubkovat. Poškození vroubkovaného okraje pak bylo hned vidět a znamenalo, že někdo minci znehodnotil. Vroubkování mincí přetrvábvá vlastně dodnes jako zajímavý anachronismus, aby nám připomínalo, že byly doby, kdy tržní hodnota kovu v minci (kdyby se roztavil) byla rovná hodnotě vyražené na líci mince.  

Zlato je lidmi využíváno velmi dlouhou dobu. Nejprve jako snadno obráběný kov, co se týče výroby různých šperků a ozdob. Je to téměř dokonale praktický kov a až na jeho malou tvrdost. Samotné ryzí zlato je snad nejměkčí drahý kov vůbec a šperky z něj zhotovené by se nehodily pro praktické použití. Proto se aplikují slitiny zlata především s mědí, stříbrem, palladiem, zinkem, cínem, antimonem... Kovové zlato lze rozválcovat nebo vyklepat do mimořádně tenkých folií o tloušťce pouze několika mikrometrů (z 1 g zlata lze údajně vyrobit folii o ploše až 1 m²).

Určit ryzost zlata pouhým okem či kousnutím není schopen ani nejzkušenější zlatník. Ryzost zlata se dá zjistit laboratorní zkouškou nebo rychlou zkouškou u zlatníka. Zlatník používá černý tvrdý nerost - prubířský kámen (buližník), na kterém udělá zlatým předmětem krátký črt. Zlatý předmět zanechá na kameni stopu, aniž by došlo k úbytku jeho hmotnosti či jeho poškození výrazným poškrábáním.Různými zlatými jehlami známé ryzosti pak provede po obou stranách tohoto črtu podobné črty. Zlatník následně porovnává vlastnosti črtu ze zlatého předmětu a črty z jehlic. Skleněnou tyčinkou namočenou v kyselině pak potře všechny črty a srovnává působení kyseliny na zkoumaný črt a na črty pokusně nanesené. Čím rychleji se stopa rozpouští, tím méně zlata je ve slitině. Tak se zjistí, zda je zkoumaný materiál zlatý a určí se i jeho ryzost.