Fyzmatik | Praskání v radiopříjimači za bouřky

Existuje několik znaků, podle kterých můžeme rozpoznat blížící se bouřku. Prvním znakem je typická bouřková oblačnost. Dalším neklamným znakem je dunivé hromobití, Dalším spolehlivým a zároveň i zajímavým ukazatelem je praskání v rozhlasových a televizních přijímačích. My si tento efekt můžeme zkusit i bez bouřky a to s použitím piezoelektrického zapalovače plynu. Piezoelektrický zapalovač plynu je schopný vysílat i elektromagnetické vlny. Vysílá je tehdy, když mezi jeho kontakty přeskočí jiskra.

To proto, že s každou elektrickou jiskrou jsou spojené vysokofrekvenční elektromagnetické oscilace a doprovodným jevem je i vyzařování elektromagnetických vln. Na důkaz tohoto efektu nepotřebujeme žádné speciální zařízení. Postačí obyčejný tranzistorový přijímač. Pokud v jeho blízkosti vytvoříme pomocí piezozapalovače jiskru, v přijímači se ozve praskání.

Podobný efekt je pozorovatelný právě během bouřky. Zde je způsobený elektrickými výboji v atmosféře. Podstata jiskry je však v obou případech stejná - elektrická.Pokusy s piezozapalovačem je možné zkoušet v různých vzájemných vzdálenostech "vysílače" a přijímače, a to i tehdy, že radiopřijímač je umístěný na stole a piezozapalovač pod stolem. Dřevěná (nekovová) deska stolu není je pro elektromagnetické vlny žádnou překážkou. Ty jí lehko procházejí. Pokus je možné udělat i tak, že mezi "piezo-vysílačem" aradiopřijímačem je stěna. Rádiové vlny prochází i přes ni. V rádiu to opět praská, i když oněco slaběji. Jak to dopadne, když podobný přenos vykonáte přes kovové garážové vrata?Vyzkoušejte. Zdrojem elektromagnetických vln mohou být i jiskry vznikající při vysvlékání svetru a pod. Potvrdí to opět radiopřijímač.

S problémem praskání, které narušovalo telefonní hovory v transatlantické telefonii se potýkal  v roce 1931 Karl Jansky. Vybudoval velký anténní systém pro příjem vln o frekvenci 20,5 MHz (vlnová délka asi 14,5 m). Anténní systém umožňoval natáčení antén a tím byla zajištěna možnost zjistit směr odkud přichází rádiové signály. Přitom zaznamenal dva známé druhy atmosférické elektrostatiky: praskání z místních bouřek a zvuky ze vzdálených bouřek odražené od ionosféry. Ze svých záznamů Jansky později vybral ještě třetí velmi slabý druh elektrostatiky, který mohl být jen stěží rozeznatelný od vlastního šumu přijímače. Ve sluchátkách zvuk zněl jako stálé praskání. Nejprve se Jansky domníval, že interference pochází ze Slunce. Po roce pečlivého měření usoudil, že rádiové vlny přichází přibližně každých 23 hodin a 56 minut z jednoho určitého místa na obloze. Na základě domněnky, že radiace přichází z astronomického zdroje, se pokusil určit její původ. Věděl totiž, že doba zemské rotace vůči hvězdám je asi o 4 minuty kratší než vůči Slunci. A to byl základ jeho hypotézy o zdroji pocházejícím mimo naši sluneční soustavu. Směr se shodoval s konstelací souhvězdí Střelce (tj. směrem ke středu Mléčné dráhy). Jansky předpokládal, že rádiové emise jsou nějakým způsobem spjaté s naší galaxií, a že nepochází z hvězd, ale z ionizovaných mezihvězdných plynů.

Svůj historický objev tak Karl Jansky učinil již ve svých 26 letech. Nebeská tělesa mohou emitovat nejen světelné vlny, ale také vlny rádiové. Janskeho objev znamenal zrození nového druhu astronomie - tzv. radioastronomie.