Fyzmatik | Ekmanova spirála - model uchylování proudů

Směr mořských proudů je ovlivněn rozložením pevnin, tvarem pobřeží, reliéfem mořského dna a rotací Země. Ta se projevuje jednak tím, že při otáčení od západu k východu se centra oběhu vody posouvají do západní části oceánů  uchylováním proudů  důsledkem Coriolisovy síly. Švédský vědec Vagn Walfrid Ekman odvodil už v roce 1902 model uchylování mořských proudů, tzv. Ekmanovu spirálu.

Podle tohoto modelu se povrchový proud na severní polokouli uchyluje na mořské hladině o 45° doprava a má rychlost asi 1,5 % rychlosti větru. Podle toho jižní větry na severní polokouli o síle 7 m/s vyvolají proudy k severovýchodu o rychlosti 10 cm/s. Každá hlubší vrstva vody se pohybuje pomaleji, než je vrstva nad ní, dokud se pohyb v určité hloubce nezastaví.

Tření vody vyvolává i změnu směru a rychlosti proudů s hloubkou, proudění se uchyluje doprava a zmenšuje se i jeho rychlost. Podle Ekmanovy spirály proudí v určité hloubce (podle rychlosti větru) dokonce voda proti směru větru, směr proudění je pootočen o 180°, rychlost proudění zde odpovídá pouhé 1/23 rychlosti povrchové.  Při rychlosti větru 7 m/s by byla tato hloubka v 60 m.

Geografický význam efektu Ekmanovy spirály se projevuje v zóně pasátů existencí stálých větrů paralelních s pobřežím, odklonem proudů na povrchu o 35 až 65°, na západní straně kontinentů směřují povrchové proudy od břehů do oceánu a kompenzačními proudy sem vystupují chladné vody z hloubek 200 až 300 m.