Pro určování vzdáleností nejenom v astronomii se používá metoda triangulace. Provádí se trigonometrickým výpočtem v trojúhelníku. Vezmou se dva body, které určují základnu trojúhelníku, a jejíž vzdálenost můžeme změřit. Třetí vrchol trojúhelníku je obvykle daleko v prostoru, proto nelze změřit jeho vzdálenost od základny přímo. Můžeme však zjistit oba úhly při základně a spolu s délkou základny je to dostatečný počet údajů, jak vypočítat zbývající prvky trojúhelníku.
Téměř 11 měsíců zkoumá sonda Dawn (Úsvit) z oběžné dráhy povrch planetky Vesta. Stala se tak jejím umělým satelitem, přičemž poloměr své oběžné dráhy postupně snižuje z původních 2 750 km na současných 200 km a při svých obězích trvajících 4,3 hodiny mapuje její povrch. Za 3 měsíce si to nasměruje k trpasličí planetě Ceres. K Zemi zasílá desetitisíce snímků povrchu a měření. Na Vestě tak sonda zmapovala i velkého konkurenta marsovské hory Olympus Mons.
O víkendu nás čeká největší měsíční úplněk v tomto roce. Dnes navíc vytvoří Měsíc velmi pohledné seskupení s planetou Saturn a hvězdou Spica ze souhvězdí Panny. Začátkem měsíce května se Měsíc dostává do konjunkce s planetou Saturn, na obloze to činí úhlově necelých sedm stupňů.
Zajímavý efekt v blízkosti Slunce zachytil teleskop Solar Dynamics Observatory 11. března 2012. Ze Slunce vybíhá dlouhý tmavý výběžek k tajemné kouli. Na internetu se ihned vyrojily teorie o malé černé díře, či planetce, kterou snad vysává Slunce nebo o mimozemšťanech, kteří se svou vesmírnou lodí zaparkovali v naší sluneční soustavě a tankují tady energii. Při troše fantazie a častém sledování scifi filmů by tomu tak pro mnohé mohlo být. Skutečnost je mnohem prozaičtější.
Dnes ráno v 6:14 začalo astronomické jaro. Astronomické jaro začínalo obvykle podle učebnic 21. března, méně častěji 20. března a výjimku tvořil i 19. březen. Minulý rok byl posledním v tomto století, kdy astronomické jaro začínalo právě 21. března. Od letošního roku je to o den dříve. V roce 2048 bude první jarní den dokonce už 19. března a koncem tohoto století se data nástupu jara 19. a 20. března budou vyskytovat stejně často. Příčinou posouvání počátku jara jsou přestupné roky. Kalendářní rok trvá 365 nebo 366 dní, ale Země oběhne kolem Slunce za 365 dní, pět hodin a 49 minut. Proto se okamžik jarní rovnodennosti opožďuje každý následující rok o přebývajících 5 h a 49 minut. Situace se upravuje každým přestupným rokem
V roce 2006 detailně zaznamenala sonda Cassini zvláštní rotující útvar na Saturnu. Šlo o rotující šestiúhelník, který byl nakonec zachycen už na snímcích sondy Voyager z roku 1981. Potvrdilo se tak, že se jedná o trvalý jev, který se po desetiletí nemění. Šestiúhelník tvořený mraky obklopující severní pól Saturnu se tak stal pro vědce výzvou, jak tento jev vysvětlit.
Konec února a počátek března je pro amatérské astronomy opravdovým svátkem. Na večerní obloze je možné sledovat postupně 5 nejjasnějších planet sluneční soustavy (Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn). V jeden okamžik sice celou pětici planet nespatříme, ale i tak se jedná o krásné nebeské divadlo. Další možnost pozorování stejného počtu planet pouhýma očima bude v roce 2015 a všech pět planet v jeden okamžik za opravdu příhodných podmínek spatříme až v roce 2036.
Některá zatmění Slunce nemáme možnost sledovat ani ze Země. Naštěstí je může zachytit některá k tomu z uzpůsobených družic na oběžné dráze. Tak se také podařilo zaznamenat částečné zatmění Slunce, které proběhlo v úterý 21. února 2012. Zachytila je geostacionární družice Solar Dynamics Observatory (SDO) ve vzdálenosti 36 000 kilometrů nad povrchem Země.
Náš vesmírný souputník Měsíc je stále opředen rouškou záhad. I když by se zdálo, že je už dostatečně prozkoumán z pohledu vesmírných družic a úspěšných misí, které na něm přistály, vědcům stále není jasné proč je odvrácená strana Měsíce hornatější, než ta, která je přivrácená k Zemi. Na přivrácené straně se tak nachází rozsáhlá lávová pole nazývaná moře, která na té odvrácené části Měsíce chybí. Vědci se tak podle poslední hypotézy domnívají, že naše planeta měla dvojici měsíců, které se při své hře na honěnou kolem Země spojily do jednoho tělesa. O pravdivosti této hypotézy by mohly rozhodnout výsledky zkoumání dvojice sond Grail, která o víkendu začala mapovat gravitační pole Měsíce.
Nejnápadnějšími útvary na Marsu jsou polární čepičky. Jsou tvořeny směsí vodního a suchého ledu (pevný oxid uhličitý). Pozoroval je už roku 1636 Ital Fontana. Teprve mnohem později bylo zjištěno, že se rozsah čepiček mění podle střídání ročních období. S příchodem marsovské zimy se čepičky rozšiřují. Severní polární čepička zbrázděná trhlinami zabírá asi 1200 čtverečních kilometrů a je tvořena převážně z vodního ledu. Ten v pravidelných cyklech sublimuje a zase dopadá na povrch planety. Průměrná tloušťka ledu této čepičky je asi 1 kilometr (maximální 3 km). Odhadované množství vody, kterou by po roztátí obsahovala, odpovídá asi 4 % ledové pokrývky Antaktidy. Jižní polární čepička je tvořena převážně ze suchého ledu. Tvoří ji svrchní asi 8 metrů silná vrstva zmrzlého oxidu uhličitého a spodní vrstva tvořená zejména zmrzlou vodou, která sahá do velké hloubky. Podle dat získaných sondou Mars Express se soudí, že kdyby všechna voda z této oblasti roztála, že by zaplavila celý povrch Marsu do výšky 11 metrů. Teplé počasí kolem jižního pólu Marsu přináší zajímavé úkazy.
