Jméno Ivana Puluje zná dnes málokdo. Fyzik Ivan Puluj působí ve světě fyziky jako nějaký Jára da Cimrman. Narodil se v roce 1845 v haličském Hrymalově, maturoval v Tarnopoli, v roce 1869 absolvoval bohosloveckou a v roce 1872 filozofickou fakultu. V letech 1874 -1875 učil fyziku na námořní akademii Rijece, pak pokračoval ve studiu filozofie na univerzitě ve Štrasburku a poté působil jako soukromý docent na univerzitě ve Vídni. A tady jeho zajímavý "cimrmanovský" příběh začíná.

V poslední době znepokojilo světovou veřejnost testování jaderné nálože v Severní Korei. Málokdo však ví, že jaderné nálože explodovaly i v Evropě v době studené války. Sovětský svaz však vždy vojenské informace tajil. O použití jaderných náloží pochopitelně nesměli vědět ani lidé, kteří v blízkosti výbuchů žili a třeba je dokonce i viděli na vlastní oči. Až v devadesátých letech minulého století se začalo toto tajemství pozvolna odhalovat.

Od dob řeckého filozofa Demokrita žilo lidstvo ve filozofické představě nejmenších částic - atomů. Až v roce 1803 došel k chemickému pojmu atom J. Dalton, který předpokládal po svém objevu zákonitostí slučování látek, že molekuly látek jsou tvořeny dále nedělitelnými částicemi - atomy. Tato 100 let stará představa padla díky vědeckým pracem Fredericka Soddyho v roce 1910.

V brýlích se dnes využívá tolik zajímavých fyzikálních jevů, kterým zákazník oční optiky ani nerozumí, hlavně že ho brýle poslouchají. Dnes se zaměříme na zajímavou vlastnost skel či plastů  v brýlích – samozabarvování.

Radioaktivní nebezpečí nečíhá na nás v jaderných elektrárnách, ale přímo v našich domovech. Česká kotlina patří k lokalitám s největší koncentrací uranových rud a existují zde proto rozsáhlá území se zvýšeným výskytem vyvěrajícího plynu - radonu.

K jadernému reaktoru vás v atomové elektrárně běžně nepustí a proto popisovaný jev uvidíte nejspíše na fotografiích nebo na videu. Z nádrží jaderných reaktorů, kde se uranové palivo nachází v kapalině sloužící jako moderátor neutronů, vychází krásný modravý svit. Jde o jev zvaný Čerenkovovo záření (Čerenkovův efekt), což je elektromagnetickou obdobou zvukové rázové vlny. Částice, která se pohybuje v optickém prostředí rychleji, než je fázová rychlost světla pro toto prostředí, vyvolává záření, které trvá po tu dobu, kdy je částice rychlejší než světlo. Prakticky se Čerenkovova jevu využívá ke zkoumání pohybu částic vysoké energie, na jeho principu se konstruují speciální detektory (tzv. Čerenkovovy detektory), jimiž je možno měřit energii těchto částic.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE)  udává zásoby "pouhých" 5,5 milionů tun uranu. Jde se o zásoby, u kterých se předpokládá, že je z nich možné vytěžit kilogram uranu za méně než 130 USD. Navíc se jedná o již zmapovaná ložiska, kde proběhl průzkum, na jehož základě je možné tuto cenu stanovit. Celkové zásoby uranu  se takto odhadují asi na 22 Mt.

Dnes už nám nepřipadá zvláštní, že lékaři mohou nahlížet do lidského těla. Umožňují jim to rentgenové snímky, ultrazvuk, kamery a monitory počítačů. Na počátku byl náhodný objev Wilhelma Conrada Röntgena. Máme povědomí i o přesném datu té události - 8. listopadu 1895.

V urychlovači zvaném cyklotron jsou atomy jednoho prvku použity jako terč, který se bombarduje paprskem atomů druhého prvku. Rychlost paprsku musí být tak vysoká, aby při nárazu na terč byly překonány odpudivé síly jader atomů a došlo tak ke spojení letících a dopadajících částic. Výsledkem pak může být vytvoření zcela nového prvku.

Existuje několik druhů radioaktivního záření, které se liší svou schopností pronikat látkou a chováním v elektrickém a magnetickém poli. Tyto druhy radioaktivního záření byly označeny jako záření α, záření β, záření γ či neutronové záření.  Jednotlivé druhy radioaktivního záření je možné také detekovat buď fotografickou deskou nebo Geiger-Müllerovým počítačem.