Při svém slavném pokusu nechal Newton roztáčet vědro naplněné vodou a zavěšené na stočeném laně a pozoroval, jak se mění tvar vodní hladiny. Protože voda je vazká newtonská kapalina, zůstává její hladina zpočátku vodorovná a nehybná. Postupně se pak dostává do pohybu, jak přejímá hybnost od stěn vědra a nakonec se pohybuje spolu s vědrem. Její hladina zaujme přitom tvar rotačního paraboloidu.

Sedíte takhle ve vlaku ve stanici a koukáte z okna. Konečně se vlak rozjíždí, jenomže to není ten vlak ve kterém sedíte, ale ten na vedlejší koleji. Dokonalé zmatení smyslů. Stav klidu a rovnoměrného přímočarého pohybu jsou nerozlišitelné. Jsme-li uvnitř vagonu se staženými záclonkami na oknech a vlak se pohybuje rovnoměrně přímočaře bez jakýchkoliv otřesů, nemůžeme žádným způsobem rozhodnout, zda vlak stojí, nebo se pohybuje.

Ve fyzice často uvažujeme pohyby těles, kde pro zjednodušení zanedbáváme odporové síly. Mezi ně patří třecí síly a odpor prostředí. Třecí síly jsou nazývány disipativními silami. Jsou to síly zvláštního druhu, při jejich působení se kinetická energie těles mění nevratně v energii mikroskopického tepelného pohybu. Tyto síly provázejí každý mechanický pohyb a i když nám často ztěžují matematické řešení příkladů a problémů, tak jsou v praxi velmi užitečné. Bez nich by nebylo možné se vůbec pohybovat, zatáčet, zastavovat či nakonec brzdit.

Že nejde roztrhnout pořádný naplněný dubový sud přepásaný navíc železnými obručemi, když do něj nalijeme navíc trochu vody? Tak to neznáte jev zvaný hydrostatický paradox a pokus, který předvedl Blaise Pascal.

Praktické využití Magnusova jevu není pouze při dělostřelbě a sportu. Zajímavým příkladem je plachetnice bez plachet. Ve dvacátých letech 20. století se Magnusovým jevem zabýval německý inženýr Anton Flettner (1885-1961), který v letech 1919 - 1920 postavil loď experimentálně poháněnou dvěma rotujícími válci (tzv. Flettnerovy rotory).

Vezměte si fén a třeba pingpongový míček nebo velký nafukovací míč. Zapněte fén na největší výkon tak, aby foukal směrem svisle vzhůru a do proudu vzduchu vložte některý z míčů. Potom proud vzduchu z fénu naklánějte do stran. Než to provedete, tak "jistě" víte, co se stane. Fén míček odfoukne a ten spadne... Je tomu skutečně tak?

Při studiu fyziky srážek dvou koulí nazývaném také ráz těles platí celá řada fyzikálních zákonů. Jde například o zákon zachování energie, zákon zachování hybnosti těles nebo zákon o shodnosti úhlu dopadu a odrazu. Kdo si tohle pamatuje a jen chvíli se podívá na to, jak zacházejí kvalitní hráči s koulemi na kulečníkových stolech, asi dojde k závěru, že něco není v pořádku. Buď v kulečníku nefunguje naše školní fyzika, nebo hráči tu fyziku nějakým záhadným způsobem šidí.

Cykloida je křivka, která se ve fyzice těší značné pozornosti. Opisuje ji bod na obvodu kola, jestliže se kolo valí po rovině.

Tělesa, s nimiž se ve fyzice setkáváme, nejsou nikdy ideálně tuhá a dají se deformovat. Deformací se mění vzájemné vzdálenosti částí těles. Neformovatelná tělesa jsou tvořena velkým počtem částic, které konají chaotický tepelný pohyb a přitom jsou k sobě poutány soudržnými, molekulárními silami elektrické povahy. Při zkoumání takových těles nerozlišujeme jednotlivé částice a považujeme takové těleso za spojité – kontinuální. Tímto zkoumáním těles se zabývá fyzika kontinua.

Tento fyzikální jev je známý zejména ve svých praktických důsledcích ve fotbale, golfu, baseballu či tenise. Všechny ty zajímavé údery nohou či raketou ("šajtle", tenisové topspiny, čopy) jsou založeny na jevu, jehož si všimli poprvé dělostřelci někdy v 17. století. Zarazilo je, že se letící dělová koule někdy prapodivně odchyluje od přímého směru.