Pozorovat dnešní mládež při pracovních činnostech bývá docela zábavné. Kde chybí manuální zručnost, tam je snaha uplatnit spíše svoji sílu. Přitom stačí používat poznatků získaných při hodinách fyziky. Jak tedy využijeme znalostí o setrvačnosti těles? Například při sekání dřeva sekerou. Pokud sekáme malá polínka na třísky, využíváme při práci setrvačnost pohybu těžké čepele sekyry při jejím pádu. Sekera přitom někdy docela snadno polínko přesekne.  Proč však dřevorubci sekají dřevo tak, že místo sekyrou do dřeva udeří dřevem se zaseknutou sekerou do špalku?

Už jste někdy viděli ve městě podezřelé individuum, které si vyzouvalo na ulici botu, do ní vkládalo láhev od vína a tlouklo s ní do zdi? To je totiž jedna z možností jak otevřít láhev vína bez použití otvíráku. Vyžaduje samozřejmě i trochu zručnosti, aby nedošlo k rozbití láhve, vylití vína či k jiným nehodám. Co způsobí, že zátka láhev dobrovolně opustí?

Bez moderního golfového míčku by byl současný golf jen hrou pro pár nadaných a ne pro tak velkou skupinu lidí. Vždyť jeho současné provedení a konstrukce umožňuje odpálení na vzdálenost až 275 metrů, zatímco ty původní kožené míčky plněné peřím  by doletěly na vzdálenost jen 65 metrů. Golfisté mezitím zjistili, že míčky poznamenané velkým množstvím úderů lítají dál než nové. Výrobci proto začali na povrch míčků vytvářet křížové drážky a pak se v roce 1906 objevil na scéně míček z gumové substance zvané gutaperča, který byl na svém povrchu pokrytý jamkami.

Aby se vrtulník odlepil od země, musí jeho rotor roztáčet listy vrtule tak, aby se natáčely podél své dlouhé osy. Úhel jejich náběhu se zvětšuje a tím, že listy vrtule mají podobný profil jako křídlo letadla, vzniká nad každým listem pokles tlaku. Pod listem se naopak tlak zvětšuje a výsledkem je vztlak umožňující vrtulníku vzlétnout. Přestože motor poskytuje vrtulníku dostatečný výkon, většina z něj se nevyužije na dopředný pohyb, ale na vytváření vztlaku. Proč však vrtulník nemůže obvykle letět rychlostmi většími než 400 km/h?

Vznášedlo je dopravní prostředek, který se může vznášet nad vodou i nad souší. Vznášení umožňuje stlačený vzduch, který vytváří pod vznášedlem vzduchový polštář. Vzduch je nasáván výkonnými dmychadly, která  jej stlačí a ženou pod plavidlo. Princip vznášedla si nechal v roce 1955 patentovat anglický konstruktér Christopher Cockerell. Přišel na něj pokusem s konzervami od rajského protlaku.

Vzpomínáte si na ty  šílené góly, které dostali gólmani na MS ve fotbale ze vzdáleností přes 25 metrů? Vypadalo to tak, že neumí chytat. Mnohdy také radši vyrazili míč rukou než  by ho chytili. Na vině byl nový fotbalový míč Jabulani vyrobený firmou Adidas, která od roku 1970 dodává míče pro fotbalové mistrovství světa. V jazyce zulu znamená slovo jabulani oslavovat. Fyzikové tento míč podrobili testům, ze kterých vyplývá, že oslavovat není příliš co.

Dýchací trubice pro plavání při hladině se nazývá šnorchl. Šnorchl se při potápění s přístrojem obvykle nepoužívá, spíše se jím šetří zásoba tlakového vzduchu při potápění těsně pod hladinou nebo s jeho pomocí může potápěč při případném výpadku dýchacího přístroje plavat na hladině. Slouží pro rekreační potápění, kdy s jeho pomocí lze sledovat bez dýchacího přístroje prostředí pod vodou. Šnorchl  se skládá z náústku  vyrobeného ze silikonu nebo změkčené gumy. Náústek je hadicí spojen s dýchací trubicí. Plastová dýchací trubice má průměr kolem 2 cm a délku maximálně 40 cm. Víte proč?

Znalost o poloze těžiště lidského těla je důležitá pro mnoho lidských  činností - pro akrobaty, sportovce, turisty, horolezce a třeba také pro levitaci kouzelníkových asistentek. Těžiště lidského těla je myšlený bod, kam umisťujeme působiště tíhové síly. Je důležitý zejména tam, kde zjednodušujeme mechanickou analýzu pohybu na pohyb hmotného bodu. Těžiště člověka je asi dva palce pod pupíkem, přesněji řečeno v oblasti spojení pátého bederního obratle a prvního segmentu křížové kosti, u žen je to asi o 1 až 2 % níže než u mužů (rozdílné rozměry pánve). V průběhu  ontogenetického vývoje (do dospělosti) se těžiště těla posouvá níže (kojenci a batolata = větší hlava v porovnání s trupem a končetinami.

Než bylo vynalezeno plnící pero v roce 1884, musel lidstvu stačit na psaní dobře seříznutý husí nebo jiný brk. Kuličkové pero sestavil maďarský umělec a novinář László Biro ve 30. letech 20. století. Při jedné návštěvě tiskárny si všiml s jakou rychlostí zasychá tiskařská barva. Takovýto rychleschnoucí inkoust by se hodil jako náplň do plnicího pera. Ale takto hustý inkoust perem neprotékal. Proto se Biro rozhodl nahradit kovový psací hrot u svého pera maličkou kuličkou. Při pohybu pera po papíru se otáčela kulička a nabírala ze zásobníku inkoust, který se pak nanášel na papír. Tento princip kuličkového pera však nebyl nový. Byl patentován už v roce 1888 Johnem J. Loudem ke značení kůže, ale nebyl komerčně využíván. Jak pracuje kulička v propisce?

Jednou z podmínek pro zvýšení bezpečnosti pasažérů v dopravních prostředcích je používání bezpečnostních pásů. Při cestování autem se auto i cestující pohybují vzhledem k vozovce stejnou rychlostí. Při prudkém zabrždění však vlivem setrvačnosti setrvává nepřipoutané tělo v pohybu směrem dopředu a tomu právě brání bezpečnostní pás. S nápadem na používání bezpečnostního pásu přišel zřejmě už v 19. století  vynálezce George Cayley (1773 – 1857). V roce 1902 si jistý Walter Baker z Clevelandu zřejmě zachránil život, když se před pokusem o rychlostní rekord v elektromobilu přivázal k sedadlu koženým řemenem. V rychlosti přibližně 125 km/h nezvládl řízení a skončil s vozem v přemetech. Už v roce 1903 vynalezl Louis Renault 5bodový bezpečnostní pás, ze kterého automobilka Volvo vyvinula pás 3bodový.