Kapilární jevy nesou své označení od tenké trubičky – kapiláry (z latinského capillus = vlas), která se po vložení do vhodné kapaliny naplní kapalinou do vyšší,  případně menší výšky,  než je hladina kapaliny v okolní nádobě.  Když kapalina v kapiláře klesne pod výšku okolní hladiny, hovoříme o kapilární depresi (z latinského deprimo = stlačuji) a stává se to u kapalin nesmáčejících stěny trubice např. rtuti. Hladina rtuti v kapiláře se přitom vyboulí do tvaru vypuklého vrchlíku. U kapalin snadno smáčejících stěny skleněné trubice (voda) se navíc zakřiví hladina do tvaru kulového vrchlíku. S kapilární elevací se v praxi setkáme mnohem častěji než s depresí.

Vypěstování pěkného, velkého monokrystalu vyžaduje především trpělivost a pak dodržení správného postupu. Krystaly mohou být vytvořeny z téměř libovolné soli, ale pro lepší výsledek doporučuji používat efektní modrou skalici (chalkantit – síran měďnatý). Ta se dá sehnat například v drogerii či ve vinařských potřebách. Je toxická, proto se používá k likvidaci řas v bazénech, k hubení škůdců v zemědělství či k impregnaci dřeva. Krystalizuje v trojklonné soustavě a krystaly mají krásnou modrou barvu. Netoxickou náhradou je vhodná kuchyňská sůl (chlorid sodný), která krystalizuje v krychlové soustavě.

Gumové vejce, které si připravíme rozpuštěním skořápky v octu, se dá použít i dalším fyzikálním experimentům. Jedním ze zajímavých pokusů je sledování osmózy, která zde velmi názorně probíhá díky vytvořené tenké bláně na povrchu vajíčka. Nejprve však vajíčko ponoříme do hodně sladkého sirupu.

Hydrofobní povrchy se často vyznačují lotosovým efektem. Voda z takového povrchu odteče jako z lotosového listu, nebo svým chováním připomíná malé kuličky rtuti na z rozbitého teploměru na podlaze. Tyto povrchy jsou označovány jako nesmáčivé, protože odpuzují vodu. Kapky vody se do nich nevsáknou a zachovávají tvar koule, protože ta má z geometrických těles nejmenší povrch. Kapalina se přitom snaží zaujmout takový tvar, aby její povrchová energie byla minimální. Materiály, které tyto povrchy tvoří, jsou pak hydrofobní. Pomocí nanotechnologií jsou hydrofobní povrchy vytvářeny na různých materiálech jako sklo, kov, dřevo, plast, kůži a textil nebo i na papír či lepence. Taková vrstvička udržuje lesk povrchů, jejich čistý vzhled a u skla umožňuje lepší viditelnost a průhlednost. Chování kapky vody na hydrofobním povrchu ukazuje video.

Při úklidu lékárničky v domácnosti se v zapomenuté a  téměř prázdné lékárenské skleničce objevily překvapivě dlouhé, bezbarvé, jehličnaté krystalky. Po patřičném prozkoumání uzavřeného obalu jsem zjistil, že tyto krystalky v lahvičce vznikaly dlouhých 13 let.

Zajímavým, ale ne příliš rozšířeným kovem je galium. Vyniká mezi kovy zejména nízkou teplotou tání (přibližně 29,8 °C). Obvykle se v přírodě nalézá ve formě sloučenin, kde je také pomocí spektroskopu objevil ve sfaleritu  v roce 1875 francouzský chemik Paul Èmile Lecoq de Boisbaudran. Ten mu dal také jméno podle své vlasti Francii – galium. V dnešní době se galium používá v elektronice při výrobě mnoha typů tranzistorů a především světlo emitujících diod v polovodičových technologiích. Galium má ve formě arsenidu galia či fosfoarsenidu gallia výrazné polovodičové vlastnosti. Pokud si galium obstaráte, lze s ním provádět celou řadu zajímavých experimentů.

Bubliny jsou plynná tělesa obklopená kapalinou. Své důležité místo mají bubliny při výrobě nápojů, kde jsou součástí pěny (pivo, cappucino), pochutin (zpěněná smetana vytváří šlehačku, zpěněný vaječný bílek vytváří cukrářský sníh) nebo saponátů a mýdla. Bubliny jsou součástí perlivých nápojů sycených oxidem uhličitým. Ale nejkrásnější bubliny jsou stejně ty, které vyrábíme bublifukem.  A také je nám líto, když taková velká bublina praskne.  Vědci z  University of California v Berkeley se zabývaly tím, jak bubliny praskají.

Prastará fyzikální pomůcka je v době internetu znovu objevena. Používali ji u nás vyučující fyziky už ve 30. letech minulého století, kdy si je dokonce mohli objednat z katalogu knihkupectví JČMF. Skleněná slzička po ulomení svého dlouhého ocásku prudce exploduje za vzniku stotisíce miniaturních úlomků. Pokud vám je skláři dnes vyrobí, buďte při manipulaci s nimi velmi opatrní a chraňte si zejména své oči.

Většina pevných látek zvětšuje při tání svůj objem a naopak jej při tuhnutí zmenšuje. Některé látky se však tímto pravidlem neřídí. Jde třeba o antimon, bismut či některé slitiny kovů, ale nejznámější látkou je led. Při tuhnutí vody na led se v krystalové struktuře ledu tvoří prostorné kanálky, které jsou příčinou zvětšování objemu ledu až o 9 %. Pokud voda zmrzne v puklinách skal, vyvolá tuhnutí vody na led velké tlakové síly, které horninu roztrhnou. Pravidelné opakování rozmrzání a zamrzání vody v puklině má za následek její zvětšování - mrazové zvětrávání. Mrazová eroze v průběhu miliónů let vede k celkovému přetvoření tváře krajiny. Pokud se však voda dostane do pevných kovových konstrukcí – vytváří vzniklý extrudovaný led impozantní tvary.

Vzpomínáte si na své zkušenosti s pískem z dob, kdy jste trávili svůj čas na pískovišti? Pořádnou bábovičku nešlo uplácat ze suchého písku, ale z písku vlhkého. Je to způsobeno tím, že zrnka písku jsou obalená tenkým filmem vody  a tak jsou díky přitažlivému silovému působení těsně spojena. Vznikne tak soustava s minimálním povrchem a tím také s minimální povrchovou energií.  Každý písek však nemusí mít tuto schopnost a tak jsou malé děti dnes masírovány reklamou na písek zcela jiný – magický a barevný.