Trojrozměrně působící optické klamy proslavil v poslední době na internetu tvůrce optických iluzí Brusspup. Principem anamorfózy se původně plastické a trojrozměrné objekty prostým pootočením stávají překvapivě zcela plochými. Další z internetových  optických iluzionistů, který se označuje jako Djanii, tento trik upravil tak, že se původně plochý předmět na papíře pootočením změní v reálný, což dokazuje svými videi.

Internet je nepřebernou studnicí zajímavých nápadů, mezi něž také patří optické iluze. Mezi ty méně známé či dosud opomíjené, patří optické iluze od umělce, který je publikuje pod pseudonymem Brusspup.

Když v polovině 19. století prováděl John Tyndall pokusy s vedením slunečního světla trubicí s vodou procházející přes střechu domu netušil, že na podobném principu budeme dnes využívat optická vlákna. Skutečné optické vlákno ve svých experimentech použil v roce 1952 Narinder Singh Kapany, ale vlákna se skleněným jádrem a pláštěm vyvinuli v roce 1956 na Michiganské Univerzitě  Basil Hirschowitz, C. Wilbur Peters, a Lawrence E. Curtiss, když pomocí nich sestavili první gastroendoskop - optický přístroj pro zobrazení vnitřních dutin. Jednoduchou simulaci principu optického vlákna lze provést s pomocí láhve naplněné vodou a laserového ukazovátka.

Udává se, že lidské oko nedokáže rozpoznat polarizované světlo. Rakouský fyzik a mineralog Wilhelm Haidinger si v roce 1844 při studiu minerálů v polarizovaném světlu všiml zvláštního obrazce, který má zřejmě s polarizovaným světlem souvislost. Slaboučký obrazec má tvar žlutomodrého "čtyřlístku", který je složen ze dvou částí podobných tvarem přesýpacím hodinám. Jedna část má nažloutlou barvu, druhá má barvu světlounce modrou. Rovina polarizace lineárně polarizovaného světla je kolmá na žlutou část obrazce. Tento efekt dostal název Haidengerův snop.

Fyzikální princip vzniku barevné fotografie představil veřejnosti už v roce 1861 skotský fyzik James Clerk Maxwell. Svůj zájem o světlo projevil po seznámení se s experimenty s vnímání m světla lidským okem  Thomase Younga a Hermanna Helmholtze. Maxwell se svými pokusy zaměřil na existenci tří základních barev (červená, zelená a modrá). Potvrdil Youngovu teorii o přítomnosti receptorů lidského oka, citlivých na tyto základní barvy a vysvětlil barvoslepost jako poruchu těchto receptorů. Vysvětlil také, jak přidávání či odebírání množství složek těchto barev produkuje všechny ostatní barvy spojitého spektra.  V  londýnském Royal Institution of Great Britain promítl dne 17. května 1861 prostřednictvím barevných filtrů první barevnou fotografii.

Pěkným světelným jevem jsou krepuskulární paprsky.  Jde o paprsky často pozorované za slunečního soumraku. Z  latinského základu slova crepusculum – soumrak, také nesou svůj název. Obvykle se za krepuskulární paprsky označují rozbíhající se vějíře slunečních paprsků prostupující mezi oblaky, když je Slunce příliš nízko.

Světelná šou se může odehrávat i prostřednictvím "displeje" tvořeného rozsvícenými okny. Doby, kdy jsme jako vysokoškoláci  v Brně rozsvěcovali okna na kolejích, aby vytvářela nápis, jsou dávno pryč. Dnes tohle analogové snažení obyvatel kolejí nahradilo poněkud neosobní blikání žárovek za okny, řízené zato digitálně počítačem.  Na vysokoškolských kolejích v Brně využili displeje s rozlišením 13 x 9 oken ke světelné šou doplněné filmovou hudbou.

Dnešní den (první jarní sobota), se na vrcholu Velké Javořiny  v Bílých Karpatech zapálí přesně ve 20 hodin hranice a odtud se rozeběhne světelný signál, který by měl podle organizátorů proběhnout celou Českou republikou. Organizátoři se označují za čerty, kteří v keltských dobách byli strážci posvátných míst na kopcích v krajině. Kopce se od dávných dob využívaly pro signalizaci nebezpečí a předávání zpráv dále do vnitrozemí. I když je tato akce organizátory nazývána jako "Keltský telegraf", o pravý ohňový telegraf nepůjde.

Chůze po vodní hladině bývá vykládána jako zázrak.  Zaznamenán byl v Novém zákoně  (v Janově evangeliu 6:16-21 ), kde je popsáno, jak Ježíš kráčí po vodě. Také v dalších náboženstvích (budhistické a hinduistické texty) se tento magický prvek objevuje. Po svém se s tímto úkolem vypořádal Leonardo da Vinci, který v  Codexu atlanticus nakreslil člověka stojícího na plovácích, vyvažujícího svou křehkou rovnováhu opěrnými hůlkami s plováky. Není divu, že chůze člověka po vodní hladině stále provokuje k tomu, aby ji uskutečnil. Několika kouzelníkům se to skutečně podařilo, ale samozřejmě, že jde o trik.