Německý fyzik Johann Wilhelm Ritter (1776 – 1810) zkusil vkládat na různá místa slunečního spektra proužky papíru namočené do roztoku chloridu stříbrného. Tato sloučenina se používá ve fotografii podobně jako bromid stříbrný. Uvolňuje totiž při osvětlení černé stříbro.

Spektrum získané pomocí čočky a hranolu z paprsku prošlého dírkou v okenici obsahuje mnohem více druhů záření než mohl tušit Jan Marci z Marku či Isaac Newton, kteří jako první spektrum pozorovali a popsali. Jako první na to přišel anglický astronom ovšem původem z Hannoveru William Herschel. Dokonce se spekuluje, že jeho rod měl kořeny na Moravě a jeho děd ji  jako protestant musel v pobělohorské době opustit.

Hnědá pokožka se v moderní době považuje za znak zdraví a krásy. Dříve byl opálený muž či žena symbolem venkovanů, kteří  musí celý den pracovat na poli, dnes se stal symbolem člověka, který takto "ukazuje, kolik má volného času". Co se týká krásy opálení, tu si názor vytvoří každý sám, co se však týká zdraví, opak je pravdou. Hnědnutí pokožky je totiž pouze obranným mechanismem, kterým se buňky brání před příliš intenzívním slunečním zářením. Navzdory tomu však po opálené pleti touží téměř každá žena a mnohé si k ní dopomáhají v soláriu. Výzkumy ukazují, že intenzívní opalování v soláriu má za následek předčasné stárnutí pokožky a tvorbu vrásek. Inu účinkům neviditelného ultrafialovému záření podléhá v soláriu poslední dobou spousta lidí.

Když je ve vzduchu jen prach, z pohledu ze strany jej ve slunečním světle vnímáme jako zářící světlé body. Také to považujeme za jakýsi "paprsek" světla. Tento jev poprvé popsal anglický fyzik John Tyndall (1820 – 1893), i když jej už roku 1857 objevil Faraday.

Spousta fyzikálních jevů kolem nás je tak neobvyklých, že se s nimi lidé nesetkají po celý svůj život. A ti, kteří se s nimi naopak mají možnost setkat, jsou z nich tak překvapení, že si je často neumí vysvětlit. Tak vznikají nejčastěji různé báchorky, příběhy o ufonech a případy později plnící ordinace psychiatrů. Přitom stačí někdy tak málo, jako zajímat se o to, co se kolem nás děje a jak to vlastně funguje. Jedním z nejzajímavějších a také nejvzácnějších optických jevů způsobených lomem světla je zelený paprsek.

Slyšeli jsme a četli o tom mnohokrát. Po nekonečné poušti jde karavana, když se najednou v dálce objeví oáza. Palmy, budovy, studny - vše je tak, jak má být. Nadarmo se však lidé v karavaně těší, pozorovaná oáza je pouze fata morgánou. A přestože karavana postupuje k oáze, ta je stále stejně daleko, a po čase se ztratí úplně. V čem spočívá podstata tohoto úkazu? Je to jen přelud? Pokud ne, proč bývá fatamorgána obvykle pozorovaná v pouštích? Je možné ji vidět i jinde?

Dnešní vánoční večer je jako stvořený pro hru se světlem svíčky. Až budete mít dnes snězenu štědrovečerní večeři a budete netrpělivě čekat, až vás Ježíšek pozve od stolu ke stromečku k dárkům, můžete si mezitím zahrát se stíny svých rukou.

Mnozí fyzikové nás utvrzovali v tom, že světlo se ve vakuu šíří rychlostí 299 792 458 metrů za sekundu a že to nemůže být rychleji, nebo pomaleji. Fyzička Lene Hau z Harvardu to ale již v roce 1998 vyvrátila a ve shlucích atomů sodíku ve vakuu zpomalila světlo na rychlost cyklisty. Dva roky poté zase přišla s tím, že už světlo zastavila zcela. To už jí vyneslo udělení profesury na Harvardu.

Před 400 lety, 2. října roku 1608, podal Holanďan Hans Lippershey žádost o první patent dalekohledu v historii. Už v rukopise z roku 1289 z Florencie se ale popisují čočky, které pomáhaly hlavně starším lidem číst. Šlo v podstatě o náhražku brýlí. Dále v 16. století použil Ital Giovanni Rucellai duté zrcadlo ke zkoumání včel. Vynálezci tak byli od sestrojení dalekohledu pouze krůček již delší dobu. Proto je s podivem, že se dalekohled nepodařilo vynalézt dříve, než kolem počátku 17. století. Jaký byl příběh vynalezení dalekohledu a hlavně co bránilo tehdejším vynálezcům sestrojit dalekohled?