Někdy z 2. století pochází příběh od syrského spisovatele Lúkiana, podle kterého Archimedes při obléhání Syrakus (asi 214–212 př. n. l.) nechal zapálit nepřátelské římské loďstvo pomocí slunečního světla odraženého bronzovými štíty svých spolubojovníků. Z pozdější doby se dochovalo Anthémiovo tvrzení, že k tomu použil zrcadel. O tom, zda je to reálné se debatovalo dlouhou dobu až teprve ve 20. století se odhodlali vědci zrekonstruovat pokus s možnostmi, které Archimédés mohl mít k dispozici. Vyrobili maketu římské lodi a zaměřením odražených slunečních paprsků zrcadly do jednoho místa lodi, se jim podařilo způsobit její vznícení.

V některých počítačových  programech pracujících s grafikou se  vyskytuje tzv. Droste efekt. Jedná se o fraktálové zobrazení v zobrazení. Své jméno tento efekt dostal podle loga holandské firmy Droste, která přišla s obalem kakaa na kterém služebná nese na podnose balení kakaa na jehož obalu  je opět služebná nesoucí kakao ve zmiňovaném obalu.

Určováním vzdálenosti Měsíce od Země se zabývali astronomové už v dávnověku. Například Aristarchos ze Samu (3. století př. n. l.) ve svém spise "O velikosti a vzdálenosti Slunce a Měsíce" položil základy pokusům o geometrické změření vzdáleností mezi Zemí a uvedenými tělesy. Zde se domníval, že Měsíc je od naší planety vzdálen pouhých 9,5 zemských průměrů na rozdíl od skutečné vzdálenosti (30,2 zemských průměrů). V roce 1946 byl k Měsíci poprvé vyslán rádiový signál, aby byla stanovena vzdálenost Země a Měsíce. Radiové signály byly však nahrazeny dodnes užívanou přesnější metodou využívající laserový paprsek (Lunar Laser Ranging - LLR). Když se poprvé namířil v roce 1962 laserový paprsek k Měsíci nebyla tato metoda shledána za dostatečně přesnou, neboť velké nerovnosti na měsíčním povrchu způsobovaly obrovská zkreslení získané vzdálenosti. Metoda LLR se stala účinnou teprve po instalaci koutových odražečů (reftroreflektorů) přímo na povrchu Měsíce.

Základní kontrola ostrosti zraku u lékaře spočívá v tom, že v ordinaci z jisté vzdálenosti čteme po zakrytí jednoho oka písmena na tabulce pověšené na zdi. Tato běžně používaná  diagnostická pomůcka se nazývá  Snellenova tabule.  Navrhl ji v roce 1862 navrhl holandský oftalmolog  Hermann Snellen. Používala se tabule s osmi řádky, která obsahovala postupně se zmenšující různá písmena. Dnešní standardní Snellenova tabulka má jedenáct řádků písmen definované znakové sady optotyp (Snellenovy znaky), sázené navíc v rozporu s běžnými typografickými zásadami.

Čočky používané v optických přístrojích nejsou často ideální a vykazují při zobrazování předmětů různé vady a deformace. Podívejme se dnes na  chromatickou (barevnou) vadu, které se také říká chromatická aberace. Vzniká nestejným lomem světelných paprsků různé vlnové délky (barvy) na čočce objektivu. To se projeví jako barevné lemování ostrých přechodů mezi světlem a stínem. V důsledku této vady je obrazem bodu bod určité barvy, který je obklopen jinak barevnými mezikružími jiných barev.

Pod pojmem kolimátor si laici představují spíše přídavnou svítilnu nebo laser na pušce. Střelci ze zbraní, kteří jej používají, ví, že jde o optické zařízení, jenž může střelci výrazně usnadňovat přesné míření na cíl a to i ve tmě. Upevňuje se ke zbrani před nebo namísto klasických mířidel. Kolimátory (zvláště uzavřené) se podobají puškohledům, je v nich však zdroj světla - dioda, která vysílá paprsek proti čočce s antireflexní úpravou. Do kolimátoru se díváme pouze jedním okem na cíl přes průhledné nezvětšující sklíčko, na kterém se obvykle zrcadlí červená tečka. Je jedno, kde je zrovna tečka, jestli na pravém horním okraji sklíčka, uprostřed, nebo dole. Tam, kde je tečka, tam puškou střílíme. Jako každé optické zaměřovací zařízení se musí před použitím nastřelit. Tím je myšleno, že se zamíří kolimátorem na nějaký cíl a vystřelí. Když sledujeme dráhu střely, tak musí jít "uvnitř" červené tečky. Pokud tomu tak není, tak se musí pomocí dvou stavitelných šroubů seřídit poloha tečky a tak se pokračuje, dokud nejsme s výsledkem spokojeni.

Světlo překvapuje fyziky stále více avíce. Nestačí, že má částicovou i vlnovou povahu a že se dokonce ohýbá. Podle studie uveřejněné v časopise Nature Physics  se jeho světelné paprsky dají zakroutit tak, že vznikne uzel. Významný počin svazování světla do uzlů bylo dosaženo zatím teoretickou cestou týmem fyziků pracujícím na univerzitách v Bristolu, Glasgowu a Southamptonu. Pochopení, jak ovládat světlo tímto způsobem má významné důsledky pro laserové technologie používané v širokém spektru odvětví.

Zajímavým světelným zdrojem jsou dnes svítící tyčinky lightsticky, které jsou doplňkem vybavení pro cestovatele, horolezce, trampy, rybáře, na různé párty či pro potápěče. Jsou vidět na vzdálenost až 500 metrů, používají se i pod vodou. Lightstick je plastová tuba, která obsahuje v sobě skleněnou ampulku. Při použití lightstick jednoduše  ohnete, čímž se rozlomí skleněná ampulka. Tato aktivace umožní kapalinám, které byly uvnitř skleněné ampulky, smísit se s těmi, které jsou v plastové trubičce. Jakmile se látky smísí, přichází na řadu chemická reakce, která způsobí uvolnění světla a lightstick svítí.

Poslední dobou se na noční obloze objevují zajímavé optické jevy. Svědčí tomu netradiční zimní počasí a vhodná fáze Měsíce. Astronomové a další noční pozorovatelé oblohy spatřili v uplynulých dnech poměrně efektní měsíční hala. To nejkrásnější bylo ke sledování v neděli 27. prosince večer.

Na noční obloze nás udivují mnohé zajímavé optické úkazy. Astronomové by nám mohli vyprávět. Kromě těch přirozených úkazů jsme často svědky neobvyklých jevů, které mají svůj původ především v nejrůznějších lidských aktivitách. Nějaké laserové divadlo, které promítají do nízké oblačnosti třeba diskotéky je však slabým odvarem úkazu, který mohli ve středu 9. 12. 2009 ráno pozorovat zejména obyvatelé Norska. Odtud se do světa šířily především zprávy o neidentifikovatelném létajícím objektu UFO. Co tedy způsobilo zděšení Norů?