Udává se, že lidské oko nedokáže rozpoznat polarizované světlo. Rakouský fyzik a mineralog Wilhelm Haidinger si v roce 1844 při studiu minerálů v polarizovaném světlu všiml zvláštního obrazce, který má zřejmě s polarizovaným světlem souvislost. Slaboučký obrazec má tvar žlutomodrého "čtyřlístku", který je složen ze dvou částí podobných tvarem přesýpacím hodinám. Jedna část má nažloutlou barvu, druhá má barvu světlounce modrou. Rovina polarizace lineárně polarizovaného světla je kolmá na žlutou část obrazce. Tento efekt dostal název Haidengerův snop.

Fyzikální princip vzniku barevné fotografie představil veřejnosti už v roce 1861 skotský fyzik James Clerk Maxwell. Svůj zájem o světlo projevil po seznámení se s experimenty s vnímání m světla lidským okem  Thomase Younga a Hermanna Helmholtze. Maxwell se svými pokusy zaměřil na existenci tří základních barev (červená, zelená a modrá). Potvrdil Youngovu teorii o přítomnosti receptorů lidského oka, citlivých na tyto základní barvy a vysvětlil barvoslepost jako poruchu těchto receptorů. Vysvětlil také, jak přidávání či odebírání množství složek těchto barev produkuje všechny ostatní barvy spojitého spektra.  V  londýnském Royal Institution of Great Britain promítl dne 17. května 1861 prostřednictvím barevných filtrů první barevnou fotografii.

Pěkným světelným jevem jsou krepuskulární paprsky.  Jde o paprsky často pozorované za slunečního soumraku. Z  latinského základu slova crepusculum – soumrak, také nesou svůj název. Obvykle se za krepuskulární paprsky označují rozbíhající se vějíře slunečních paprsků prostupující mezi oblaky, když je Slunce příliš nízko.

Světelná šou se může odehrávat i prostřednictvím "displeje" tvořeného rozsvícenými okny. Doby, kdy jsme jako vysokoškoláci  v Brně rozsvěcovali okna na kolejích, aby vytvářela nápis, jsou dávno pryč. Dnes tohle analogové snažení obyvatel kolejí nahradilo poněkud neosobní blikání žárovek za okny, řízené zato digitálně počítačem.  Na vysokoškolských kolejích v Brně využili displeje s rozlišením 13 x 9 oken ke světelné šou doplněné filmovou hudbou.

Dnešní den (první jarní sobota), se na vrcholu Velké Javořiny  v Bílých Karpatech zapálí přesně ve 20 hodin hranice a odtud se rozeběhne světelný signál, který by měl podle organizátorů proběhnout celou Českou republikou. Organizátoři se označují za čerty, kteří v keltských dobách byli strážci posvátných míst na kopcích v krajině. Kopce se od dávných dob využívaly pro signalizaci nebezpečí a předávání zpráv dále do vnitrozemí. I když je tato akce organizátory nazývána jako "Keltský telegraf", o pravý ohňový telegraf nepůjde.

Chůze po vodní hladině bývá vykládána jako zázrak.  Zaznamenán byl v Novém zákoně  (v Janově evangeliu 6:16-21 ), kde je popsáno, jak Ježíš kráčí po vodě. Také v dalších náboženstvích (budhistické a hinduistické texty) se tento magický prvek objevuje. Po svém se s tímto úkolem vypořádal Leonardo da Vinci, který v  Codexu atlanticus nakreslil člověka stojícího na plovácích, vyvažujícího svou křehkou rovnováhu opěrnými hůlkami s plováky. Není divu, že chůze člověka po vodní hladině stále provokuje k tomu, aby ji uskutečnil. Několika kouzelníkům se to skutečně podařilo, ale samozřejmě, že jde o trik.

Revoluci do techniky fotografování přináší podivný krabicový 11 cm dlouhý fotoaparát společnosti Lytro. Fotoaparát s minimálními ovládacími prvky (spoušť, dotykový posuvník pro zoomování a vypínač) má své jedné straně tubusu optiku a na druhé malý LCD displej, který slouží jako hledáček optická část přístroje. Fotoaparát Lytro vyvinul Ren Ng, který technologii fotografování s pomocí světelného pole zpracoval jako svou dizertační práci na Stanfordské univerzitě a na jejím zlepšování pracoval po dobu šesti let.  

S lomem světla si po svém pohrává Jesse Zanzinger. Do stojanu upevní kádinku zřejmě s vodou  a pod ní rozsype kartičky s písmeny abecedy a číslicemi. Do kádinky nalije trochu olejovité kapaliny a výsledek svého snažení  pak zachytil objektivem kamery.  Vznikla zajímavá optická animace.

Kouzelníci tento trik často používají - nechají viditelný předmět zmizet. Jejich iluze často spočívá ve vhodném zamaskování předmětu, používání černého podkladu nebo zrcadel k tomu, aby nám ošálili zrak. Také vědci se snaží nejrůznějšími experimenty vyrobit něco jako plášť neviditelnosti.a částečně se jim to podařilo zatím v kapalině.