Poznáváte stavbu na obrázku? Myslíte, že má tento symbol Bruselu něco společného s fyzikou? Mezinárodní výstava Expo 58  konaná v Bruselu v roce 1958 se stala vyjádřením nového stylu a atomového věku. Symbolem a ztělesněním Expa se pak stalo Atomium. Atomium je model základní buňky krystalové mřížky železa zvětšený 165 miliardkrát.

Určování těžiště těles řešil už Archimédes. Podařilo se mu určit těžiště trojúhelníku či těžiště rovnoběžníku. Také Galileo Galilei se jako student zabýval problémem těžiště. Těžiště tělesa (centrum gravitatis – střed hmotnosti) je působiště tíhové síly působící na tuhé těleso v homogenním tíhovém poli.

V roce 1931 získal patent americký fyzik Robert Jemison Van de Graaff na elektrostatické zařízení, kterým je možné nabíjet tělesa na velmi vysoké napětí. Tento stroj dostal podle něj název Van de Graaffův generátor. Princip takového zařízení byl znám dlouhou dobu před tím, než byl prakticky sestrojen.  Dnes většinou leží ve sbírkách fyzikálních kabinetů, ale má svůj praktický význam i při urychlování elektronů na vysoké rychlosti, při kterých se pak srážely s jinými částicemi. Stal se tak jedním z prvních urychlovačů částicové fyziky. Pokusy s tímto generátorem jsou vždy zajímavé, zábavné a plné dobrodružství.

Kromě počasí pozemského nás bude čím dál více zajímat také počasí kosmické. To už dávno sledují odborníci, kteří mohou varovat zejména kosmonauty před nebezpečným proudem částic ze Slunce. Kosmické počasí je jedním z velkých současných astronomických hitů. Vědci, kteří se jím zabývají, mají o granty postaráno, o výsledky jejich práce se zajímají nejenom kosmonauti, ale především armáda. K popularitě kosmického počasí přispívá i šťastně zvolený název, ovšem podobně zavádějící jako černé díry, hnědí trpaslíci či velký třesk. Všichni víme, že černé díry nejsou černé, hnědí trpaslíci nejsou hnědí a při velkém třesku bylo zřejmě ticho.

Německý fyzik Johann Wilhelm Ritter (1776 – 1810) zkusil vkládat na různá místa slunečního spektra proužky papíru namočené do roztoku chloridu stříbrného. Tato sloučenina se používá ve fotografii podobně jako bromid stříbrný. Uvolňuje totiž při osvětlení černé stříbro.

Měsíc samotný nevydává světlo, ale pouze odráží světlo Slunce. Podle toho, jak velká část Měsíce je ozářena Sluncem rozlišujeme měsíční fáze. Měsíc navíc odráží i světlo odrazené od Země a tento odraz bývá nazýván popelavým svitem Měsíce. Na příčinu popelavého svitu přišel už Leonardo da Vinci.

Asi znáte tu scénu z filmu Pelíšky, kde  se umělohmotné lžičky rozpustí v horké kávě. Podobnou situaci můžete zažít, když si budete horký čaj třeba míchat kovovou lžičkou. Nebude to však běžná nerezová lžička, ale lžička vyrobená z gallia.

Každý den vletí do atmosféry Země velké množství meteoroidů. Jejich rychlost v atmosféře dosahuje obvykle od 11 do 72 km/s. Zazáří na obloze v podobě světelného jevu zvaného meteor. Pokud je meteor velmi jasný, nazývá se bolid. Většina meteoroidů má velmi malé hmotnosti (miligramy, gramy, výjimečně kilogram) a tak se v atmosféře roztaví a vypaří. Pouze ty největší dosáhnou zemského povrchu a stávají se meteority.

Moderní teorie připisují protonům velmi dlouhou dobu života. Od roku 1986 pozorují japonští vědci v zinkovém dolu u města Kamioka vzdáleného asi 300 km západně od Tokia experiment probíhající v 2 140 tunách čisté vody. Asi 1000 m pod povrchem země japonští fyzikové umístili detektory mimořádně citlivé na světlo do nádrže chráněné před kosmickým zářením i přirozenou radioaktivitou, aby zjistili, zda jsou protony stabilní částice nebo se časem rozpadají.

Pohyb planet (i dalších těles sluneční soustavy v centrálním gravitačním poli) je dán fyzikálními zákony pohybu těles v gravitačním poli. Tyto zákony mechaniky a gravitační zákon formuloval v 17. století Newton. Zákonitosti pohybu planet však objevil o více než půl století dříve německý astronom Johanes Kepler pobývající na dvoře císaře Rudolfa II. Vycházel ve své době z velmi přesných a systematických pozorování poloh Marsu na hvězdné obloze, která koncem 16. století vykonal dánský astronom Tycho Brahe. Keplerovy zákony byly nejprve objeveny empiricky (bez fyzikálního zdůvodnění). Svůj pravý fyzikální obsah dostaly tyto tři zákony až později.

Evropští astronomové budou proměřovat tvar Země. Nejde o nějaký aprílový žert. Snad nikdo si dnes nemyslí, že Země je placka. Dnes však víme, že Země nemá tvar koule. Protože se na různých místech od tohoto tvaru odchyluje, začalo se tomuto tvaru říkat geoid. Pokud se to trochu přežene, mohla by se Země kreslit spíše jako brambora.

Spektrum získané pomocí čočky a hranolu z paprsku prošlého dírkou v okenici obsahuje mnohem více druhů záření než mohl tušit Jan Marci z Marku či Isaac Newton, kteří jako první spektrum pozorovali a popsali. Jako první na to přišel anglický astronom ovšem původem z Hannoveru William Herschel. Dokonce se spekuluje, že jeho rod měl kořeny na Moravě a jeho děd ji  jako protestant musel v pobělohorské době opustit.

Když mají v obchodech vystavené kokosové ořechy s akční cenou, je celkem zajímavé si všímat, jak je kupující berou do ruky a pak pokládají zpět s nerůznějšími komentáři. Důvodem nedůvěry koupit si toto ovoce je nejspíše problém, jak kokos otevřít. Ti, kteří jej obvykle kupují, mají doma připravené těžké kladivo, vrtačku nebo pilku. Ale nejde to i jinak? Jednodušeji?

Klasické ohřívání potravin na plynovém či elektrickém sporáku začíná být  poslední dobou čím dál více vytlačováno indukčním ohřevem. V kuchyních se objevila sklokeramická deska s indukčním ohřevem. Jedná se o úsporný zdroj tepla, který pracuje na principu zákona o elektromagnetické indukci. Hlavní výhodou ohřevu je snížení tepelných ztrát, protože se ohřívá přímo dno kovové nádoby (u zbylých typů se nejdříve ohřívá plotýnka a ta poté předává teplo nádobě).

Mikrosvět není náš zmenšený svět, je to svět jiný, který nelze popsat názornými modely našeho makrosvěta.  Zmenšit nějaké zařízení na úroveň mikrosvěta tak, aby fungovalo stejně jako v makrosvětě není vůbec snadné. Nicméně doba vyžaduje konstrukci takových miniaturních zařízení například v medicíně pro vykonávání mikrochirurgických zákroků či k dalšímu vhodnému použití. Problémem se stává však princip jejich pohonu a tady se vědci nechali inspirovat jak jinak než přírodou.

Je dobře známo, že při odvíjení lepící pásky vznikají světelné záblesky, které můžeme očima pozorovat ve tmě. Tento jev, zvaný triboluminiscence, sledujeme třeba při drcení krystalků cukru nebo sfaleritu ZnS, zrnek karborunda SiC, křemene či plátků slídy. A také při strhávání lepicí pásky. Obyčejná lepící páska však může při odmotávání produkovat rentgenové záření ve formě krátkých pulsů.

Zkušené kuchařky určují teplotu pánve na přípravu lívanců pomocí kapičky vody. Na horké, ale ještě ne dost rozehřáté pánvi se kapka vody velmi rychle vypaří. Když se však pánev rozehřeje více, vydrží na ní kapička do úplného odpaření mnohem déle. Toto jen zdánlivě paradoxní chování, známé pod názvem Leidenfrostův efekt, není moc těžké vysvětlit.

Světelné znečištění je jeden z velkých problémů dnešního světa. Obrovské průmyslové aglomerace v nocích vytváří nadmíru přebytečného světla, které se rozptyluje v atmosféře a škodí lidem i přírodě. Zapojte se do celosvětového vzdělávacího projektu "GLOBE at Night", jehož jádrem je jednoduché pozorování, které pomáhá mapovat světelné znečištění. Stačí kdykoli mezi 16. a 28. březnem 2009 pozorovat souhvězdí Orion a s pomocí mapek určit, jak slabé hvězdy jste schopni na obloze pozorovat.  Na mapě je vypočítaný jas oblohy nad střední Evropou dle satelitních dat z roku 1997.  Barvy znázorňují, kolikrát světlejší je bezoblačné noční nebe než v přírodě. Modrá znamená nejvýše 1,33×, zelená nejvýše 2×, žlutá nejvýše 4×, oranžová nejvýše 10× a červená více než 10x.

Ve fyzice pevných látek se dlouhou dobu tvrdilo, že nejtvrdším přírodním materiálem je diamant. Ten však nedávno o své prvenství přišel, protože byly uměle vyrobeny nepatrně tvrdší umělé nanomateriály. Američtí a němečtí vědci nasypali do roztaveného cínu zahřátého na asi 300 °C jemně namleté částice titaničitanu barnatého (BaTiO₃ je běžný, křemenu podobný keramický materiál). Průměr částic titaničitanu barnatého byl asi 0,1 milimetru. Po ztuhnutí se výsledná slitina v podobě vlákna dlouhého 3 cm a průměru 2 mm, ukázala v určitém teplotním rozmezí být tvrdší než diamant.

Diamant však pozbyl svého prvenství  i v oboru přírodních materiálů.

Pokus uveřejněný na videu vypadá na první pohled docela jednoduše a navíc poměrně záhadně. Na krabici, která později působí jako pomyslná startovací dráha, je na průhledné plošce roztočena káča.  Ploška je zvednuta do výšky a z roztočené káče se najednou stává levitující těleso přimomínající létající minitalíř UFO.

Dnes ráno (7. března 2009 ve 4:49 našeho času) má odstartovat z Mysu Canaveral na palubě rakety Delta II další vesmírný dalekohled nazvaný Kepler po německém astronomovi Johannesu Keplerovi, který počátkem 17. století i v Praze. Johannes Kepler byl ve své době konstruktérem dalekohledu složeného ze spojky a rozptylky, který zobrazoval pozorované objekty převrácené. To ale astronomům nijak nebrání k pozorování vesmíru. Dalekohled po něm pojmenovaný bude hledat ve vesmíru planety, na kterých by se mohl vyskytovat život.

Neutrina jsou elementární částice s velmi malou hmotností a nulovým elektrickým nábojem. Jejich existence byla předpovězena už v roce 1931. Při termonukleárních reakcích uvnitř Slunce jsou produkována v obrovských množstvích, ale protože téměř nereagují s žádnou hmotou, je velmi obtížné je zachytit. Díky této vlastnosti se však dostanou ze středu Slunce na jeho povrch nepozměněné a mohou pokračovat do okolního vesmíru. Z každých 2 miliard neutrin vzniklých uvnitř Slunce je při cestě na povrch zachyceno pouze jediné.

Běžná rychlost dosahovaná dnes lidmi při cyklistice, skocích na laně či na lyžích mnohým jedincům nestačí. Mnohým přináší adrenalinové opojení sport zvaný Speed-skiing. Za 7 sekund zde dosahují tito extrémní sjezdaři rychlostí kolem 200 km/h. Při jízdě vydávají zvuk, který vzdáleně připomíná stíhačku, jejich zorný úhel se zmenší na minimum a brzdná dráha bude skoro kilometr.

Existují kapaliny, u nichž se významně projevuje interakce mezi kapalinou a magnetickým polem. Tyto kapaliny se tak staly materiály, které nalézají výhodné využití v různých oblastech techniky, biochemie a lékařství, a lze očekávat, že se v budoucnu budou rozšiřovat jejich aplikace. Vznikl obor nazývaný ferohydrodynamika, který zkoumá interakci mezi magnetickým polem a magneticky polarizovatelnou, elektricky nevodivou kapalinou.

Konečně se na českém internetu objevují i fyzikální aplikace, které vymýšlejí samotní studenti pro studenty. Celkem zdařilým počinem je multimediální prezentace "Gravitační pole".

Tato prezentace, kterou si můžete stáhnout v různých verzích na internetu, popisuje vztahy a pohyby těles v gravitačním poli Země i Slunce. Texty jsou doplněny fyzikálními vzorci a obrázky. Navíc si můžete vědomosti otestovat na řešených fyzikálních úlohách (U). Co asi nejvíce v prezentaci oceníte jsou simulace pohybů těles (S), které můžete ovlivnit dosazením vlastních vstupních veličin.

Hnědá pokožka se v moderní době považuje za znak zdraví a krásy. Dříve byl opálený muž či žena symbolem venkovanů, kteří  musí celý den pracovat na poli, dnes se stal symbolem člověka, který takto "ukazuje, kolik má volného času". Co se týká krásy opálení, tu si názor vytvoří každý sám, co se však týká zdraví, opak je pravdou. Hnědnutí pokožky je totiž pouze obranným mechanismem, kterým se buňky brání před příliš intenzívním slunečním zářením. Navzdory tomu však po opálené pleti touží téměř každá žena a mnohé si k ní dopomáhají v soláriu. Výzkumy ukazují, že intenzívní opalování v soláriu má za následek předčasné stárnutí pokožky a tvorbu vrásek. Inu účinkům neviditelného ultrafialovému záření podléhá v soláriu poslední dobou spousta lidí.

Slunce není pevné těleso. Je to plynná koule, která je tvořena plazmatem. 92 % Slunce tvoří vodík, 7,8 % hélium a 0,2 % jsou ostatní chemické prvky. Slunce se nachází v naší galaxii (označované jako Galaxie) mezi dvěma spirálními rameny, kde je nízká hustota okolních hvězd, proto také můžeme pozorovat vesmír kolem nás. Poloměr Galaxie je asi 50 000 světelných let a Slunce je od jejího středu vzdáleno přibližně 27 000 světelných let. Slunce patří mezi průměrné hvězdy v Galaxii. V naší Galaxii je asi 95 % hvězd méně zářivých, než je Slunce.