Každý rok atmosférou naší planety prolétnou tisíce meteoritů. Většina z nich při průletu v ní shoří, další spadnou do moře  nebo se rozbijí při dopadu na Zemi. Jen málo meteoritů dopadne do tak šikovného místa na povrch Země, že se dá  lehce najít. Po velkých meteoritech je pak v zemském povrchu kráter a některé meteority se po povrchu Země dokonce přesouvají. Jako nyní objevený a identifikovaný zřejmě 4. nejtěžší nalezený meteorit na světě. Byl objeven v pohoří Altaj a jeho hmotnost je odhadována na 25 až 30 tun.

Nečekanou zprávu přinesl vesmírný teleskop WISE, který prozkoumává oblohu v  infračervené části spektra. Na oběžné dráze Země se nachází i další vesmírné těleso - asteroid s označením 2010 TK7, jehož existence byla potvrzena podle serveru www.space.com i teleskopem na observatoři Mauna Kea na Havajských ostrovech. Je to první potvrzený trojanský asteroid v Lagrangeových bodech, po kterém se již dlouhou dobu pátrá.

K bezpečnosti provozu na železnici přispívají různá zabezpečovací zařízení. Většina z nich funguje plně automaticky a povolují jízdu vlaku až po spolehlivém zjištění, že jsou splněny podmínky pro jeho bezpečnou jízdu. Kontrolují  plnění těchto podmínek po celou dobu jízdy vlaku. Zajímavým zabezpečením je v některých státech (zejména Německo a Rakousko) používané zabezpečení Indusi (z německého Induktive Zugsicherung  - induktivní vlakové zabezpečení). Jak název napovídá jedná se o využití jevu elektromagnetické indukce. K přenosu využívá rezonančních obvodů.  

Rychlost světla nepřestává být jednou z nejměřenějších fyzikálních konstant. Rychlost světla ve vakuu se označuje c (z latinského celeritas - rychlost)  má nyní přesnou hodnotu  299 792 458  m/s.  Někteří fyzikové se dosud domnívali, že rychlost světla ve vakuu by mohly za jistých podmínek překonat jednotlivé fotony.  Na serveru Physical Review Letters uveřejnila nyní skupina fyziků z Hongkongu vedená profesorem Šeng-wangem Du výsledky svých měření, které potvrzují, že i jednotlivé fotony jsou omezeny rychlostí světla ve vakuu.

V červenci 1946 začala armáda USA používat svou jadernou střelnici na atolu Bikini, který je součástí Marshallových ostrovů v Tichém oceánu. První jadernou zkoušku provedli Američané 1. července 1946  shozením jaderné pumy z bombardéru B-29, která však vybuchla ještě před dopadem na zem ve vzduchu. K testu zvaném Able (video) byly použity vysloužilé lodě americké armády z 2. světové války, které byly rozmístěny do kruhu a po výbuchu se zkoumalo jejich poničení.  Další zkouška jaderné zbraně se uskutečnila 25. července 1946 a vzhledem k neúspěchu prvního pokusu šlo tentokrát o výbuch podmořský. Bomba o síle 20 kT byla odpálena v hloubce  27 metrů. Výsledek byl ohromující. Po zbarvení vody na bílou, začala růst z moře obrovská kopule tvořená odhadem 500 000 tun vody, která začala po čtvrtminutě opadávat. Lodě, které epicentrum výbuchu i tentokrát obklopovaly, byly výrazně poškozeny touto formou výbuchu. Úspěchy armády se inspiroval ve světě módy Louis Réard, který přišel s výbuchem ve světě plážové módy - dvojdílnými plavkami.

Už během druhé světové války přišli letci na velmi rychlé proudění vzduchu v atmosféře ve výškách 7 až 12 km, které začali využívat. Toto tryskové proudění ve směru ze západu na východ dostalo název jet stream. Pásy rychle proudícího vzduchu v horních vrstvách troposféry mají přibližně tvar trubic orientovaných ve směru rovnoběžek.

Netradiční atrakcí posledního desetiletí je luminárium.  Už z venku se jedná o podivné originální nafukovací stavby různých velikostí,  tvarů a členění. Jsou to různé tunely, zámotky,  barevné špičaté či  rohové kopule, které jsou ukotvené k zemi proti větru. Někomu mohou  připomínat netradiční cirkusové šapitó jinému zase spletitý a propojený labyrint chodeb či podivný nafukovací hrad. Uvnitř  však můžete obdivovat zajímavou hru barev a světel. Luminária jsou dílem britských  výtvarníků a architektů vyráběná a provozovaná už téměř deset let po třech desítkách zemí celého světa. Nedávno bylo jedno z nich zapůjčeno a několik dnů otevřeno v Praze na letňanském letišti.

Pluto bylo od svého objevu americkým astronomem Clydem Tombaughem v roce 1930 dlouhou dobu považováno za devátou planetu sluneční soustavy. Když byl v roce 1978 objeven jeho největší měsíc - Charón (o průměru 1043 km), bylo Pluto i se svým souputníkem považováno za dvojplanetu. Vyrojily se spekulace o srážce obou těles v jejich minulosti a ke vzniku dalších měsíců případně prstence kolem Pluta. V roce 2005 se v rodině Pluta začaly dít věci. Nejprve byly objeveny další dva měsíce, které dostaly jména Nix a Hydra (průměry 32 až 113 km). A pak došlo v roce 2006 k degradování Pluta do kategorie trpasličích planet - konkrétně plutoidů. K další rodinné události tohoto vesmírného objektu došlo v uplynulých dnech. NASA nyní oznámila objev jeho čtvrtého měsíce.

Do roku 1846 byl jedinou planetou objevenou dalekohledem Uran. Poslední, nejvzdálenější  planetou od Slunce je  však planeta Neptun.  Neptun byl objeven až v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem  na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles, které počátkem 19. století  publikoval francouzský astronom Alexis Bouvard. Bouvard vyslovil domněnku, že pozorované odchylky mají svůj původ v gravitačním působení další, dosud neznámé planety. V letech 1843 až 1846 přibližnou polohu předpokládaného tělesa nezávisle na sobě vypočítali francouzský astronom Urbain Le Verrier a anglický astronom John Couch Adams. Le Verrier se obrátil dopisem na astronoma Johanna Gottfrieda Galleho z berlínské hvězdárny. Když dopis dorazil 23. září 1846 do Berlína, tak se Galle svým asistentem d'Arrestem ihned pustili do pozorování. Ani ne po hodině se jim necelý stupeň od předpovídané polohy podařilo nalézt "hvězdu", která na  mapě hvězdné oblohy v těchto místech nebyla zakreslena. Nebyli však první, kdo Neptun pozorovali - byl to Galileo Galilei, který Neptun pozoroval dávno před nimi.

Rychlost světla ve vzduchu či ve vakuu byla dlouhou dobu odhadována především z astronomických pozorování.  Příčinou bylo zejména to, že světlo urazí za malý okamžik obrovskou vzdálenost a tak pokusy s lucernami na dvou vzdálených kopcích, které prováděl v pozemských podmínkách Galileo Galilei,  byly hodně naivní a nepřesné. V roce 1849 provedl důmyslný experiment francouzský fyzik Armand Hippolyte Fizeau (čti fizó). Rozhodl se změřit rychlost světla v pozemských podmínkách.

Také tak rádi koukáte přes den na oblohu a pozorujete letecký provoz?  Zvlášť v době dovolených je na co koukat - stále něco lítá. Kdybychom jen tak věděli, co je to za letadlo, odkud a kam letí nebo v jaké výšce letí. Na některé z těchto otázek si můžete odpovědět sami, když se na letadlo podíváte pořádným dalekohledem nebo si je vyfotíte fotoaparátem s dostatečně velkým zoomem. Na zbývající otázky vám může odpovědět některý z internetových projektů. Věřím že si vyhrajete a například s notebookem připojeným k internetu budete venku letecký provoz online kontrolovat.

Podle zpráv některých médií dochází na Sicílii v poslední době k předbíhání hodin. Obyvatelé jsou překvapeni, že se jim čas předchází zhruba o čtvrthodinu. Média tvrdí, že se tomu tak děje na všech druzích hodinek a dávají to do spojitosti s erupcí sicilské sopky Etna, která nyní znovu zvýšila svoji aktivitu a začala chrlit lávu.

V technické praxi se setkáváme s potřebou zobrazování prostorových útvarů. I když dnes existují počítačové programy, které to pohodlně umožňují, je nutné se seznámit s pravidly zobrazování. Věda, která se zabývá zobrazováním prostorových útvarů do roviny (průmětny) se nazývá deskriptivní geometrie. Její počátky souvisejí se znázorňováním staveb na nákresy a plány.  Už před 4300 lety používali Chaldejci pravoúhlé promítání na jednu průmětnu při stavbách silnic, akvaduktů, chrámů apod. i pyramid. zobrazovací metody byly zdokonalovány nejenom pro potřeby stavitelství, ale také pro potřeby malířství. Od 15. století se začala používat  lineární perspektiva a po ní  dochází k rozvoji rovnoběžného promítání, a to nejdříve kosoúhlého. To bylo využíváno především ve vojenství, a to hlavně k zobrazování celých měst nebo jejich významných částí.

O tom jak je silné magnetické pole rozhoduje fyzikální veličina magnetická indukce. Vyjadřuje silové účinky magnetického pole na částice s nábojem nebo magnetickým dipólovým momentem. Její jednotka se nazývá tesla (T) a je pojmenována po srbském fyziku Nikolu Teslovi (1856–1943). Německé vědecké pracoviště Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf vytvořilo nový světový rekord co se týká hodnoty magnetické indukce.

Cestu k objevu laseru ukázal Einstein v roce 1917, když kromě dosud známých jevů jakými byla spontánní emise a absorpce, popsal možnost stimulované emise.  To je způsob, kterým dopadající částice stimuluje přechod excitovaného elektronu (na vyšší energetické hladině v elektronovém obalu atomu) do základního stavu za současného vyzáření částice o stejných vlastnostech jako má částice stimulující. Předchůdcem laseru byl v roce 1953 maser, který fungoval na stejném principu jako laser, ale vznikalo v něm mikrovlnné záření. První funkční laser  vznikl v roce 1960 v USA, sestrojil jej Theodore H. Maiman, který jako aktivní prostředí použil krystal rubínu s využitím tří energetických hladin. Za výzkum v oboru kvantové elektroniky, který vedl ke konstrukci oscilátorů a zesilovačů založených na principu maserů a laserů  dostali v roce 1964 Charles Townes, Nikolaj Basov a Alexandr Prochorov společně Nobelovu cenu za fyziku. Vývoj se nezastavil a nyní ruský vědec Eugene Tkalya předložil návrh, jak sestrojit nukleární laser, který by využíval ke své činnosti excitace jader atomů a nikoliv jejich elektronových obalů, jak je tomu u klasických laserů.

Vědci podle informací z časopisu Physical Review Letters naplnili pingpongové míčky skrz malý otvor kovem a získali tak pro svůj experiment vhodné "projektily" o hmotnostech od 15 do 182 gramů. Do 6 metrů vysokého válce pak nasypali granule pěnového polystyrenu a připravené projektily do něj nechali padat. Chování míčků v polystyrenu snímala vysokorychlostní kamera, která zaregistrovala, že míčky o malé hmotnosti podle předpokladu při průchodu polystyrenem zpomalovaly, až se v poměrné krátké vzdálenosti od povrchu zastavily. Míčky o větší hmotnosti (nad 86 gramů) však průchodem polystyrenem získaly konstantní rychlost, se kterou propadávaly až na samé dno válce. Tíhová síla, kterou země působí na míček, se při jeho pádu vyrovnala s odporovou silou prostředí a míček se pak pohyboval ke dnu rovnoměrným pohybem.

Dnes v 16:53 hodin se bude naše planeta nacházet v aféliu. To je místo, které má české pojmenování odsluní. Země se tedy bude nacházet v nejvzdálenějším místě na své eliptické dráze od Slunce. Je-li střední vzdálenost Země od Slunce vyjádřena pomocí jedné astronomické jednotky (AU), pak odsluní odpovídá vzdálenost 1,0167 AU neboli 152,1 miliónu kilometrů. Podle druhého Keplerova zákona se Země v tomto místě pohybuje nejmenší rychlostí na své dráze.

Neobvyklý prstýnek údajně zobrazuje náladu toho, kdo jej má navlečený na prstu. Kámen, který je v prstenu vsazený, mění magicky svou barvu podle momentální nálady svého nositele. Některé z nich mají až 12 barevných tónů a každé barvě přísluší určité rozpoložení, nálada a pocity. Jejich barva se pochopitelně nemění podle pocitů, ale podle termochromie.

Zatímco vnitrozemské jaderné elektrárny lze spatřit na velkou vzdálenost na základě vysokých chladících věží, ze kterých stoupá do výšky několika kilometrů vodní pára, jaderné elektrárny u moře jsou nenápadné. Je tomu tak proto, že jejich terciální (chladící) okruh chladící věže nepotřebuje, neboť využívají svůj chladící systém napojený na okolní moře. Je to účinné a především levné řešení, ale přináší to občas zcela netradiční starosti. Například  tento týden se do chladícího okruhu jaderné elektrárny Torness ve východním Skotsku dostaly medúzy.