Když jsme v roce 2012 sledovali seskok Rakušana Felixe Baumgartnera, který jako první člověk na světě skočil s padákem ze stratosféry z výšky 39 000 metrů, nenapadlo nás, že může existovat skok snad ještě více extrémní. Tehdy Baumgartnerovi se seskokem pomáhal parašutista a kaskadér v jedné osobě Luke Aikins. Tento šílenec nyní skočil volným pádem bez padáku z výšky 7 620 m, aby jej dole zachytila velká síť.

První semafor byl uveden do provozu v prosinci 1868 u budovy britského parlamentu. Jenže asi měsíc po jeho instalaci vybuchnul na křižovatce uniklý plyn a popálil blízko stojícího policistu. Na nějaký čas byla tato technická vymoženost zapomenuta. První, semafory řízená křižovatka, byla postavena v roce 1924 na berlínské křižovatce Potsdamer Platz. Jednotlivé barvy byly tehdy umístěny místo pod sebou vedle sebe a ručně je přepínal policista. V Praze začala světelná křižovatka fungovat až v roce 1927. Každý dnes ví, že na semaforu jsou tři barvy: červená, oranžová a zelená. Proč byly vybrány zrovna tyto 3 barvy?

Po silných deštích se na povrchu některých půd tvoří půdní škraloup, který po déle trvajícím suchu praská. Půdní škraloup je ztvrdlá, pro vodu a vzduch neprostupná vrstva o tloušťce do 1 cm. Zamezuje výměnu vzduchu mezi půdou a ovzduším, snižuje vsakování vody do půdy a také brání vzcházení rostlin. Po jeho vytvoření je půda sluncem vysušována, případný déšť stéká po jeho povrchu a nevsakuje se. Při déle trvajícím suchu vítr odnáší v podobě prachu úrodnou svrchní vrstvičku. Voda z půdy vzlíná k povrchu, kde se ihned odpaří. Jak škraloup praská? 

Zajímavé chování ledové kostky nám přiblíží následující experiment. Sklenici naplníme do poloviny rostlinným olejem a zbytek sklenice doplníme dětský olejem, který se používá k ošetření pokožky batolat třeba po koupeli. Do připravené sklenice pak vložíme kostku ledu z mrazničky a sledujeme její zajímavý pohyb. Čím je způsoben?

Dírkovou komoru (camera obscura) na Radniční věži ve Znojmě jsem znal pouze z vyprávění. Nezmiňuje se o ní ani aktuální informační materiál, vydaný turistickým informačním centrem ve Znojmě, či wikipedie. Neupozorní na ni ani slečna v pokladně, takže pokud bych se o ní nezmínil sám, tak žádnou další informaci nedostanu. No a na ochozu, kde se nachází, jsem měl velké štěstí – přesvědčil jsem všechny přítomné, aby se tentokrát nekochali výhledem z věže, ale raději zavřeli všechny okenice.

V periodické soustavě se pomalu začínají zabydlovat 4 nové chemické prvky. Od roku 2011, kdy do ní byly zařazeny prvky s protonovými čísly 114 a 116, pojmenované později flerovium a livermorium, jde o další významný přírůstek. Čtveřice nových prvků byla vyrobena na urychlovačích a zařadí se do mezer v sedmé řadě periodické tabulky prvků mezi tzv. transurany.

Mezi zajímavé mořské živočichy se řadí Manta obrovská (rejnok manta). Jedná se o parybu, která se pohybuje v mořských vodách. Její tělo má hydrodynamický tvar, který zmenšuje odpor vody. Při svém pohybu mává na obě strany dvěma velmi ohebnými ploutvemi. Tento pohyb spíše připomíná ladný let ptáků. V hloubkách až kolem 100 metrů, kde se manty pohybují, je však velký hydrostatický tlak vody. Kde se v mantách bere energie potřebná k tomu, aby tento tlak překonala a snadno plavala?

Van der Waalsovy síly dostaly svůj název podle nizozemského fyzika Johannese Diderika van der Waalse. Jedná se o přitažlivé nebo odpudivé interakce mezi molekulami případně atomy, jejichž velikost závisí na vzájemné vzdálenosti. Patří do kategorie chemických vazeb v nepolárních molekulách, které jsou slabší než vazby kovalentní či vodíkové můstky. Ač jsou považovány jako velmi slabé chemické síly, uplatňují se v nejrůznějších praktických situacích souvisejících s přilnavostí (adheze), přitažlivostí částic jedné látky (kohezí), třením či kondenzací. Fyzikům ze švýcarské Swiss Nanoscience Institute a University of Basel se letos  poprvé na světě podařilo změřit van der Waalsovy síly mezi jednotlivými atomy.

Letový provoz nad naší republikou zažívá v posledních letech nebývalý rozvoj. Souvisí to částečně s odklonem leteckých linek přes dříve využívané území Ukrajiny či Ruska. A tak rok od roku nad našimi hlavami přibývá i bílých kondenzačních stop za letadly. Vznikají přirozeným spalováním leteckého benzínu v motorech letadla. Vzniklá vodní pára díky okolnímu chladnému vzduchu  (-40 až -55 °C) kondenzuje na mikroskopických pevných částečkách a následně se mohou vytvářet i drobné ledové krystalky. Ve vlhčím vzduchu může taková kondenzační stopa za letadlem přetrvávat i desítky minut, zato v sušším vzduchu se rychle rozpouští. Dlouho přetrvávající stopy se nejrůznějším způsobem kroutí a deformují až se z nich může stát i cirrovitá oblačnost. Spatřili jste však někdy tmavou čáru před letícím letadlem?

K dálkovému přenosu elektřiny z elektráren ke spotřebitelům se používají různé hodnoty střídavého napětí v rozpětí 22 000 V až 400 000 V. Důvodem použití tak vysokého napětí je dosažení co největší účinnosti při přenosu energie na velkou vzdálenost. Přenášený výkon je součinem proudu a napětí, ale vysoký proud ve vedení by znamenal především tepelné ztráty. Jejich velikost je závislá na odporu vedení a druhé mocnině hodnoty proudu. Proto se používá transformace na vysoké napětí (22 kV), popřípadě velmi vysoké napětí (110 – 400 kV). Jak můžeme orientačně poznat hodnotu napětí na stožárech?