V poslední době je publikováno hodně materiálů o nových typech oblaků, které připomínají vlny na mořské hladině. Tento druh oblaků u nás zatím pozorovatelný nebyl, ale v období kolem letního slunovratu je možné pozorovat jiné podivuhodné oblaky – noční svítící oblaky. Tento druh stříbřitých oblaků je možné pozorovat asi hodinu před východem slunce a asi hodinu po jeho západu.

Na základě počítačových simulací je dnes vědcům jasné, že některé planety (zejména ty velké) nevznikaly tam, kde právě obíhají kolem Slunce, ale v jiných oblastech. Do svých současných trajektorií se dostaly až později. Na první pohled se jeví dráha naší Země jako neměnná, ale není to tak docela pravda. Na základě radiometrických měření poloh vnitřních planet prokázali v roce 2004 Krasinsky a Brumberg, že vzdálenost Země od Slunce roste přibližně o 15 cm za rok. Vznikla řada teorií, jak tento jev vysvětlit. Úspěšnými se staly 2 mechanizmy:

Tak takovýto bulvární titulek v novinách může v budoucnosti potkat naši Zemi. A za tím vším může být nejmenší planeta sluneční soustavy - Merkur.Podle poslední publikované studie je srážka Země s Venuší nebo s Marsem pravděpodobná, i když pravděpodobnost takovéto srážky je velmi malá – asi 1 : 2500. Ale  k této srážce nemusí dojít dříve než asi za 3,5 miliardy let. Ve skutečnosti je však z 99% naděje, že planety budou dál obíhat kolem Slunce po eliptických drahách až do konce předpokládaného života Slunce, tj. dalších 5 miliard roků.

Předchůdcem moderních navigačních systémů GPS byly zajímavé přístroje, které jsou dnes známy zejména z románů. V nich se dočítáme, jak námořníci určovali svoji polohu na moři vzhledem ke slunci a ke hvězdám – kvadranty či sextanty.

Křižující planetky mají pro veřejnost zajímavou historii, která začíná v polovině 20. století, kdy estonský astronom Ernst Öpik jako první uvažoval, že by se mohly nějaké planetky trefit i do naší Země. Jeho úvahy se zakládaly na statistických odhadech.

Přemýšleli jste někdy jaký vesmírný objekt leží na pomyslné škále vesmírných těles mezi planetami a jim tolik odlišnými hvězdami? Půjde asi o malou hvězdu – trpaslíka. A poněvadž nevydává tolik světla jako hvězda a je dosti nenápadný svou barvou, pak jde o trpaslíka hnědého.

Myslíte si, že vzhled naší oblohy může ovlivňovat sopka z druhé poloviny zeměkoule? Je tomu skutečně tak. Možná si vzpomínáte na výrazně rudě zbarvené soumraky na konci loňského srpna, které způsobila aljašská sopka Kasatochi. Nyní se nám o narudlé soumraky může postarat další aljašská sopka Mt. Redoubt.

Dnešní den si připomínáme 50 let výročí od dopadu prvního meteoritu na světě, který byl nalezen na základě snímků zaznamenávajících jeho dráhu v atmosféře. Dne 7. dubna 1959 proletěl v 20:13.20 místního času (19:13.20 UTC) nad územím tehdejšího Československa východně od Příbrami velmi jasný bolid. Podle vzpomínek předního astronoma Zdeňka Ceplechy (na fotografii), který propočítal jeho dráhu, byl "jasný asi jako stowattová žárovka, svítící ze vzdálenosti jednoho metru". Let bolidu byl zaznamenán bolidovými kamerami na Ondřejově a v Prčicích. Dostal jméno Příbram.

Od poloviny roku 2006 obíhá ve výškách mezi 350 až 610 km kolem Země družice PAMELA (Payload for Antimatter/Matter Exploration and Light-nuclei Astrophysics). Na jejím vzniku se podílela ruská výzkumná pracoviště, Ruská vesmírná agentura, italský Národní ústav jaderné fyziky, se spoluúčastí vesmírných agentur a univerzit v Německu, Švédsku a v Itálii.
Měření sondy byla konečně publikována v podobě analýzy  naměřeného počtu detekovaných elektronů a jejich antičástic – pozitronů.  Přístroje umístěné na sondě PAMELA odhalily překvapivě vysoké množství pozitronů v atmosféře Země.

Nepravidelné a nepředpověditelné pohyby kapaliny nebo plynu se nazývají turbulence. Turbulence vzduchu je nejenom nepřítelem pilotů a jiných vzduchoplavců, ale nepřítelem astronomů a smrtelným nepřítelem  slunečních fyziků, kteří chtějí pozorovat  dalekohledem nebo fotografovat sluneční povrch. Vidí totiž jen roztřesený, neostrý obraz, vyvolaný jinak neviditelnými proudy v turbulentní atmosféře. To je jeden z důvodů, proč pozorovatelé Slunce vysílají balony s dalekohledy do horních vrstev atmosféry nebo je posílají raketami jako součásti družic na oběžné dráhy.