Amatérská astronomie má ve světě moderní vědy stále své nezastupitelné místo. Amatéři i v dnešní době často jako první zjistí nové zajímavé objevy, na které zřejmě vědcům nezbývá dostatek času. Do poklidných atmosfér dvou planet naší sluneční soustavy zasáhly v posledním měsíci skvrny. Nejprve si 19. července 2009 australský astronom-amatér Anthony Wesley všiml na svém snímku tmavé skvrny na Jupiteru. Ve stejný den nalezl na severní polokouli Venuše nápadně světlou skvrnu americký amatérský astronom Frank Melillo.
V letošním roce si neužijeme příliš úplných zatmění Měsíce. Dnešní zatmění Měsíce je pouze polostínové. Nastane ve čtvrtek 6. srpna 2009 po půlnoci od 1 hod do 4:17 hod s maximem ve 2:39 hod (na obrázku je světový čas). Polostínová zatmění patří k nenápadným úkazům a bez pomoci speciálních přístrojů nejsou pozorovatelná, protože pokles jasu Měsíce je nepatrný. Abyste mohli lépe porovnat pokles jasu Měsíce, bude lepší si na pomoc vzít malý dalekohled. Ztmavnutí části Měsíce lépe porovnáte, budete-li se dívat nejen v maximální fázi, ale i před ní a po ní, abyste mohli porovnávat. Nejlepší je zatmění pozorovat mimo město. Úkaz je možné zachytit i vhodně nastaveným digitálním fotoaparátem.
Zatmění Slunce je jedním z nejatraktivnějších astronomických úkazů vůbec. Na atraktivnosti mu možná přidává fakt, že je pro dané místo na zeměkouli velmi vzácným jevem. Průměrně k němu totiž dochází jednou za 360 let. Dnešní zatmění Slunce bude nejdelší v tomto století. Za jeho shlédnutím se především do Číny vydává hned několik expedic.
Právě dnes tomu je 40 let, co proběhla událost minulého tisíciletí. Dne 20. července 1969 ve 20:17 UT přistáli první lidé na Měsíci v modulu Eagle z lodi Apollo 11. Jistě to dnes připomenou všechna sdělovací média, ale díky internetu můžete okamžik přistání prožít opět po čtyřiceti letech. Celý průběh mise můžete totiž sledovat živě jako v roce 1969. Úžasnou atmosféru tohoto triumfálního úspěchu vám přiblíží Prezidentská knihovna a muzeum J. F. Kennedyho, které připravily webovou stránku We choose the Moon (Zvolili jsme Měsíc).
Bod, kdy je Země na své oběžné dráze v nejvzdálenějším místě od Slunce se nazývá afélium. Letos nastalo 4. července. I když jsme v tomto ročním období od Slunce nejdále, je na naší severní polokouli léto - roční doby souvisí spíše se směrem dopadu slunečních paprsků vzhledem k zemskému povrchu. Roční období určuje sklon zemské osy a nikoliv vzdálenost od Slunce, takže v červenci je na jižní polokouli stále zima a na severní léto. V této vzdálenosti se nám Slunce na obloze musí nutně jevit mnohem menší než v přísluní - aféliu.
V poslední době je publikováno hodně materiálů o nových typech oblaků, které připomínají vlny na mořské hladině. Tento druh oblaků u nás zatím pozorovatelný nebyl, ale v období kolem letního slunovratu je možné pozorovat jiné podivuhodné oblaky – noční svítící oblaky. Tento druh stříbřitých oblaků je možné pozorovat asi hodinu před východem slunce a asi hodinu po jeho západu.
Na základě počítačových simulací je dnes vědcům jasné, že některé planety (zejména ty velké) nevznikaly tam, kde právě obíhají kolem Slunce, ale v jiných oblastech. Do svých současných trajektorií se dostaly až později. Na první pohled se jeví dráha naší Země jako neměnná, ale není to tak docela pravda. Na základě radiometrických měření poloh vnitřních planet prokázali v roce 2004 Krasinsky a Brumberg, že vzdálenost Země od Slunce roste přibližně o 15 cm za rok. Vznikla řada teorií, jak tento jev vysvětlit. Úspěšnými se staly 2 mechanizmy:
Tak takovýto bulvární titulek v novinách může v budoucnosti potkat naši Zemi. A za tím vším může být nejmenší planeta sluneční soustavy - Merkur.Podle poslední publikované studie je srážka Země s Venuší nebo s Marsem pravděpodobná, i když pravděpodobnost takovéto srážky je velmi malá – asi 1 : 2500. Ale k této srážce nemusí dojít dříve než asi za 3,5 miliardy let. Ve skutečnosti je však z 99% naděje, že planety budou dál obíhat kolem Slunce po eliptických drahách až do konce předpokládaného života Slunce, tj. dalších 5 miliard roků.
Předchůdcem moderních navigačních systémů GPS byly zajímavé přístroje, které jsou dnes známy zejména z románů. V nich se dočítáme, jak námořníci určovali svoji polohu na moři vzhledem ke slunci a ke hvězdám – kvadranty či sextanty.
Křižující planetky mají pro veřejnost zajímavou historii, která začíná v polovině 20. století, kdy estonský astronom Ernst Öpik jako první uvažoval, že by se mohly nějaké planetky trefit i do naší Země. Jeho úvahy se zakládaly na statistických odhadech.
