Naše Země vznikla asi před 4,6 miliardami let a stále si zachovává velký díl svého původního tepla, i když postupně chladne. Nové výzkumy odhalily, že celá polovina vnitřního tepla Země pochází z přirozených radioaktivních rozpadů. Zbytek je původní teplo z doby, kdy Země vznikala spojováním horkého oblaku plynů, prachu a dalších materiálů. Jak si Země svoji teplotu udržuje, když se nachází v okolním mrazivém vesmíru? Pokud by byla odkázána pouze na sebe, její chladnutí by bylo natolik rychlé, že by byla mrazivá už po několika miliónech let. Naštěstí je tu Slunce, jehož energii také Země získává – a jeho tepelný příspěvek by oddálil chladnutí Země několikanásobně. Převrat v úvahách o vnitřním teple Země přinesl objev radioaktivity jako přírodního zdroje tepla. Bylo zjištěno, že se rozpadají jednak nejtěžší prvky, jako uran či thorium, jednak některé středně těžké izotopy, např. draslík 40K. Jejich radioaktivní rozpad probíhá jen na povrchu, v zemské kůře, a nejde příliš do hloubky. Klasické druhy radioaktivního záření: alfa (jádra hélia), beta (elektrony) a gama (fotony krátké vlnové délky), vznikající při různých typech radioaktivních přeměn, nám při zkoumání rozložení radioaktivních prvků v zemském povrchu nepomohou, neboť je zadrží už celkem tenká vrstva zeminy. A tak se zkoumají tzv. antineutrina vznikající při beta rozpadu.
Více než deset let čekaly na své pojmenování dva z nejtěžších chemických prvků na světě. Prvek s protonovým číslem 114 byl objeven už v roce 1999 a prvek s protonovým číslem 116 o rok později. Tyto dva supertěžké atomy byly uměle vytvořeny ruskými výzkumníky ze Spojeného ústavu pro jaderný výzkum v Dubně při kolizích jader lehčích prvků v urychlovačích. V červnu letošního roku byly uvedeny s prozatímními latinskými jmény ununquadium a ununhexium do periodické soustavy prvků. Původní návrhy jmen byly pro prvek s protonovým číslem 114 flerovium pro prvek s protonovým číslem 116 moscovium. Dopadlo to trochu jinak.
Měřením radioaktivity v ovzduší se zabývá Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB), který v minulých dnech naměřil zvýšený výskyt radioaktivního jódu. Příčina zvýšeného výskytu radioaktivity není zatím známa a jeho koncentrace v ovzduší by neměla způsobovat zvýšená zdravotní rizika. Státní úřad pro jadernou bezpečnost se přesto obrátil na Mezinárodní agenturu pro atomovou energii (MAAE), aby mu pomohla zdroj radiace odhalit.
Modře světélkující vlny mohou v těchto dnech pozorovat návštěvníci na pobřeží moře na plážích San Diega v Kalifornii. Jev označovaný jako "rudý příliv", zbarvuje mořskou hladinu přes den do rudé barvy, přes noc pak září elektrizující namodralou barvou. Co je příčinou dvojího zbarvení moře?
Spatřit polární záři v České republice je jev mimořádně vzácný. V našich zeměpisných šířkách se může vyskytnout pouze obdobích maxima sluneční aktivity. Během 11letého slunečního cyklu je možné u nás pozorovat průměrně 5 až 8 polárních září různého trvání, barvy či intenzity. V posledním desetiletí byla u nás polární záře pozorovatelná hned několikrát: 17. listopadu 1989, dále pak 6. dubna 2000 a poté ještě 28. března 2001 a 6. listopadu 2001. Přesto nás s narůstající sluneční aktivitou každoročně upozorňují média na další možné spatření tohoto nevšedního efektu. Často to bývají předpovědi, které se nenaplní, ale nyní už zájemci mohou sami sledovat vývoj sluneční aktivity na několika českých serverech.
Na prahu 20. století obsadil titulky novin objev nového prvku. V roce 1898 totiž objevila Marie Curie-Skłodowská se svým manželem Pierem Curiem a Gustavem Bémontem v jáchymovské rudě zvané smolinec senzační chemický prvek - radium. Dostal název z latinského slova radius znamenající paprsek. K objevu tohoto radioaktivního prvku je vedlo zjištění, že existují nerosty, kde je radioaktivní záření mnohem silnější než by odpovídalo v nich obsaženému a dosud známému uranu. Z 10 tun smolince U3O8 se jim podařilo získat nejprve 1 gram chloridu radnatého, odkud radium izolovali. Radium je mimořádně silný radioaktivní zářič a jeho jednotlivé izotopy vyzařují všechny druhy radioaktivního záření – paprsky alfa, beta i gama. Ve své době se stal magickou látkou, která byla používána na skutečně pro nás dnes až otřesné účely.
Už jste někdy slyšeli zvuk rozpadajícího se atomu? Seznamte se s orchestrem, který transformuje ionizující záření do hudby. DJ Axel Boman vydává album s neobvyklým hráči - radioaktivními izotopy. Při názvech skladeb jako "Rubidium88 obsahující kobalt60", slibuje, že to bude něco, co jste ještě neslyšeli. Tento zajímavý koncept byl umožněn "Radioaktivnímu orchestru", švédskému projektu, který přetransformoval radioaktivní záření tisíce izotopů na jednotlivé hudební sekvence. V důsledku fukushimské jaderné krize jsou podle hudebníků melodie radioaktivního orchestru alternativním prostředkem pro zahájení diskuse kolem ionizujícího záření a podporují zájem lidí zjistit si více informací o radioaktivním záření.
V červenci 1946 začala armáda USA používat svou jadernou střelnici na atolu Bikini, který je součástí Marshallových ostrovů v Tichém oceánu. První jadernou zkoušku provedli Američané 1. července 1946 shozením jaderné pumy z bombardéru B-29, která však vybuchla ještě před dopadem na zem ve vzduchu. K testu zvaném Able (video) byly použity vysloužilé lodě americké armády z 2. světové války, které byly rozmístěny do kruhu a po výbuchu se zkoumalo jejich poničení. Další zkouška jaderné zbraně se uskutečnila 25. července 1946 a vzhledem k neúspěchu prvního pokusu šlo tentokrát o výbuch podmořský. Bomba o síle 20 kT byla odpálena v hloubce 27 metrů. Výsledek byl ohromující. Po zbarvení vody na bílou, začala růst z moře obrovská kopule tvořená odhadem 500 000 tun vody, která začala po čtvrtminutě opadávat. Lodě, které epicentrum výbuchu i tentokrát obklopovaly, byly výrazně poškozeny touto formou výbuchu. Úspěchy armády se inspiroval ve světě módy Louis Réard, který přišel s výbuchem ve světě plážové módy - dvojdílnými plavkami.
Cestu k objevu laseru ukázal Einstein v roce 1917, když kromě dosud známých jevů jakými byla spontánní emise a absorpce, popsal možnost stimulované emise. To je způsob, kterým dopadající částice stimuluje přechod excitovaného elektronu (na vyšší energetické hladině v elektronovém obalu atomu) do základního stavu za současného vyzáření částice o stejných vlastnostech jako má částice stimulující. Předchůdcem laseru byl v roce 1953 maser, který fungoval na stejném principu jako laser, ale vznikalo v něm mikrovlnné záření. První funkční laser vznikl v roce 1960 v USA, sestrojil jej Theodore H. Maiman, který jako aktivní prostředí použil krystal rubínu s využitím tří energetických hladin. Za výzkum v oboru kvantové elektroniky, který vedl ke konstrukci oscilátorů a zesilovačů založených na principu maserů a laserů dostali v roce 1964 Charles Townes, Nikolaj Basov a Alexandr Prochorov společně Nobelovu cenu za fyziku. Vývoj se nezastavil a nyní ruský vědec Eugene Tkalya předložil návrh, jak sestrojit nukleární laser, který by využíval ke své činnosti excitace jader atomů a nikoliv jejich elektronových obalů, jak je tomu u klasických laserů.
Zatímco vnitrozemské jaderné elektrárny lze spatřit na velkou vzdálenost na základě vysokých chladících věží, ze kterých stoupá do výšky několika kilometrů vodní pára, jaderné elektrárny u moře jsou nenápadné. Je tomu tak proto, že jejich terciální (chladící) okruh chladící věže nepotřebuje, neboť využívají svůj chladící systém napojený na okolní moře. Je to účinné a především levné řešení, ale přináší to občas zcela netradiční starosti. Například tento týden se do chladícího okruhu jaderné elektrárny Torness ve východním Skotsku dostaly medúzy.
