V červenci 1946 začala armáda USA používat svou jadernou střelnici na atolu Bikini, který je součástí Marshallových ostrovů v Tichém oceánu. První jadernou zkoušku provedli Američané 1. července 1946  shozením jaderné pumy z bombardéru B-29, která však vybuchla ještě před dopadem na zem ve vzduchu. K testu zvaném Able (video) byly použity vysloužilé lodě americké armády z 2. světové války, které byly rozmístěny do kruhu a po výbuchu se zkoumalo jejich poničení.  Další zkouška jaderné zbraně se uskutečnila 25. července 1946 a vzhledem k neúspěchu prvního pokusu šlo tentokrát o výbuch podmořský. Bomba o síle 20 kT byla odpálena v hloubce  27 metrů. Výsledek byl ohromující. Po zbarvení vody na bílou, začala růst z moře obrovská kopule tvořená odhadem 500 000 tun vody, která začala po čtvrtminutě opadávat. Lodě, které epicentrum výbuchu i tentokrát obklopovaly, byly výrazně poškozeny touto formou výbuchu. Úspěchy armády se inspiroval ve světě módy Louis Réard, který přišel s výbuchem ve světě plážové módy - dvojdílnými plavkami.

Cestu k objevu laseru ukázal Einstein v roce 1917, když kromě dosud známých jevů jakými byla spontánní emise a absorpce, popsal možnost stimulované emise.  To je způsob, kterým dopadající částice stimuluje přechod excitovaného elektronu (na vyšší energetické hladině v elektronovém obalu atomu) do základního stavu za současného vyzáření částice o stejných vlastnostech jako má částice stimulující. Předchůdcem laseru byl v roce 1953 maser, který fungoval na stejném principu jako laser, ale vznikalo v něm mikrovlnné záření. První funkční laser  vznikl v roce 1960 v USA, sestrojil jej Theodore H. Maiman, který jako aktivní prostředí použil krystal rubínu s využitím tří energetických hladin. Za výzkum v oboru kvantové elektroniky, který vedl ke konstrukci oscilátorů a zesilovačů založených na principu maserů a laserů  dostali v roce 1964 Charles Townes, Nikolaj Basov a Alexandr Prochorov společně Nobelovu cenu za fyziku. Vývoj se nezastavil a nyní ruský vědec Eugene Tkalya předložil návrh, jak sestrojit nukleární laser, který by využíval ke své činnosti excitace jader atomů a nikoliv jejich elektronových obalů, jak je tomu u klasických laserů.

Zatímco vnitrozemské jaderné elektrárny lze spatřit na velkou vzdálenost na základě vysokých chladících věží, ze kterých stoupá do výšky několika kilometrů vodní pára, jaderné elektrárny u moře jsou nenápadné. Je tomu tak proto, že jejich terciální (chladící) okruh chladící věže nepotřebuje, neboť využívají svůj chladící systém napojený na okolní moře. Je to účinné a především levné řešení, ale přináší to občas zcela netradiční starosti. Například  tento týden se do chladícího okruhu jaderné elektrárny Torness ve východním Skotsku dostaly medúzy.

Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii IUPAC (International Union of Pure and Applied Chemistry) tento týden potvrdila oficiální cestou doplnění periodické soustavy prvků o další dva supertěžké prvky s protonovými čísly 114 a 116. Oba prvky zatím nemají pojmenování. Ta jim zřejmě budou navrhovat vědecké experimentální týmy podílející se na jejich objevu. Nové prvky mají zatím latinská jména (např: 114 - Ununquadium  Uuq - česky "stočtrnáctka"). Je zřejmé, že prvek č. 114 by představoval pozoruhodný materiál, kdyby jej bylo možné připravit ve větším množství.

Ke zviditelnění dráhy elektricky nabitých částic slouží mlžná komora. Ve škole se používá ke zviditelnění  částic difúzní mlžná komora, kterou v roce 1939 sestavil americký fyzik Alexander Langsdorf.  Tato mlžná komora pracuje na stejném principu jako mnohem známější Wilsonova komora. Ve skleněné nádobě je vytvořena sytá pára. Když jí proletí nabitá částice, může dojít ke vzniku iontů, na kterých tato sytá pára kondenzuje. Tím se zviditelní dráha  například dosud neviditelné částice radioaktivního záření.

Americké urychlovače Tevatron a RHIC (Relativistic Heavy Ion Collider) se v době, kdy ještě naplno nepracuje evropský urychlovač LHC, předhánějí v publikování často diskutabilních objevů nových částic. Urychlovač Tevatron v laboratoři Fermilab (zde se srážejí protony s antiprotony, které mají každý energii blízkou 1 TeV) se snaží na sebe upozornit objevem nové částice, která by vedla na stopu hledaného Higgsova bosonu.  Konkurenční urychlovač RHIC (kde se srážejí s vysokou energií jádra těžších prvků  - zlata či mědi) se v experimentu STAR zabývá hledáním exotických antijader. Vědci zde nyní objevili nejtěžší dosud známé antijádro. Jedná se o antihelium 4.

Násobky a díly jednotek používaných denodenně si docela dokážeme představit. Tušíme kolik je  kilometr, decimetr, centimetr, milimetr...Horší to je bude s jednotkami a jejich díly, které si ani představit nedokážeme. Projevilo se to v době rozšíření radioaktivity z japonské elektrárny Fukušima až k nám do České republiky. Přitom panika není na místě. Naměřené hodnoty radioaktivity jsou natolik směšné, že si to v nedokážeme ani porovnat s běžnou přirozenou radioaktivitou způsobenou například radonem. A tak se do boje za lepší představu radioaktivity a jejich účinků vydal kreslíř komiksů Randall Munroe. Autor komiksu xkcd.com, nakreslil úžasný diagram srovnávající hodnoty radiace.

Po ničivém zemětřesení se na severovýchodním pobřeží Japonska vzniklá vlna tsunami přehnala přes ochrannou zeď elektrárny Fukušima 1 a vyřadila z provozu elektrické napájení reaktorů i záložní agregáty.  Do chladícího systému jednotlivých reaktorů přestala proudit chladící kapalina a první čtyři reaktory Fukušimy se začaly nebezpečně přehřívat. Voda ze systému se postupně vypařovala, palivové tyče se přehřívaly a začal se tavit jejich obal ze slitiny zirkonia. V reakci s párou začal vznikat  vodík. Když se technici snažili tento plyn odvést z tlakové nádoby, došlo k výbuchu, který poničil budovu reaktoru. Začaly vznikat požáry, docházelo k částečnému tavení vnitřního ochranného obalu reaktoru a následným únikům radioaktivní páry. Ve 20 km okolí elektrárny proběhla evakuace obyvatel. 

Pro posouzení klidové hmotnosti atomů byla zavedena relativní atomová hmotnost, která udává kolikrát je hmotnost jistého atomu větší než stanovená referenční hmotnost vybraného atomu. Nejmenším atomem je atom vodíku, a tak relativní atomová hmotnost přibližně udává kolikrát je atom těžší než atom vodíku ₁H¹, který má ve svém jádře pouze jeden proton.  Jenže  vodík má v přírodě více izotopů a tak se místo něj stal referenčním atomem kyslík. Přesněji šlo o stanovení hodnoty 1/16 hmotnosti atomu kyslíku ₈O¹⁶. Nakonec si vědci vybrali izotop uhlíku ₆C¹² a zjistili hmotnost 1/12 tohoto atomu. Tak vznikla atomová hmotnostní konstanta m_u = 1,66 . 10^-27 kg.  Vynásobením této hodnoty relativní atomovou hmotností A_r daného chemického prvku získáme hmotnost atomu daného prvku. Relativní atomová hmotnost je tedy podílem klidové hmotnosti atomu a atomové hmotnostní konstanty m_u. V tabulkách jsou uváděny střední hodnoty A_r, neboť prvky se v přírodě vyskytují ve formě směsi izotopů. A u některých chemických prvků nyní dojde ke zpřesnění relativní atomové hmotnosti.

Malý jaderný reaktor může mít výkon kolem 25 MW a tímto výkonem může pokrýt spotřebu malého města. Toto řešení nabízí americká společnost Hyperion, která plánuje jeho výrobu do 5 let. Cena první série se zatím pohybuje kolem 100 milionů dolarů, ale nezahrnuje některé další komponenty jako např. parní turbínu. Model tohoto reaktoru se objevil i na českém webu. Jeho princip však není nijak převratný a příliš se neliší od principu klasické atomové elektrárny.