Moderní teorie připisují protonům velmi dlouhou dobu života. Od roku 1986 pozorují japonští vědci v zinkovém dolu u města Kamioka vzdáleného asi 300 km západně od Tokia experiment probíhající v 2 140 tunách čisté vody. Asi 1000 m pod povrchem země japonští fyzikové umístili detektory mimořádně citlivé na světlo do nádrže chráněné před kosmickým zářením i přirozenou radioaktivitou, aby zjistili, zda jsou protony stabilní částice nebo se časem rozpadají.

Mikrosvět není náš zmenšený svět, je to svět jiný, který nelze popsat názornými modely našeho makrosvěta.  Zmenšit nějaké zařízení na úroveň mikrosvěta tak, aby fungovalo stejně jako v makrosvětě není vůbec snadné. Nicméně doba vyžaduje konstrukci takových miniaturních zařízení například v medicíně pro vykonávání mikrochirurgických zákroků či k dalšímu vhodnému použití. Problémem se stává však princip jejich pohonu a tady se vědci nechali inspirovat jak jinak než přírodou.

Je dobře známo, že při odvíjení lepící pásky vznikají světelné záblesky, které můžeme očima pozorovat ve tmě. Tento jev, zvaný triboluminiscence, sledujeme třeba při drcení krystalků cukru nebo sfaleritu ZnS, zrnek karborunda SiC, křemene či plátků slídy. A také při strhávání lepicí pásky. Obyčejná lepící páska však může při odmotávání produkovat rentgenové záření ve formě krátkých pulsů.

Neutrina jsou elementární částice s velmi malou hmotností a nulovým elektrickým nábojem. Jejich existence byla předpovězena už v roce 1931. Při termonukleárních reakcích uvnitř Slunce jsou produkována v obrovských množstvích, ale protože téměř nereagují s žádnou hmotou, je velmi obtížné je zachytit. Díky této vlastnosti se však dostanou ze středu Slunce na jeho povrch nepozměněné a mohou pokračovat do okolního vesmíru. Z každých 2 miliard neutrin vzniklých uvnitř Slunce je při cestě na povrch zachyceno pouze jediné.

V roce 2008 byla dokončena stavba obřího podmořského detektoru neutrin s vysokou energií. Detektor Antares se nachází 25 km jižně od francouzských břehů na ploše 0,1 km² v hloubce 2,5 km pod mořskou hladinou. Na stavbě se podílelo 150 odborníků z Francie, Itálie, Španělska, Holandska, Německa, Rumunska a Ruska. Detektor se stane rájem nejenom pro astronomy, ale i pro částicové fyziky a pro vědce zabývající se světem hluboko pod mořskou hladinou. Nové okno do vesmíru bylo otevřeno. Můžeme se těšit na sledování vzniku neutronových hvězd a černých děr, na pozorování jevů v aktivních jádrech galaxií a výzkum samotných neutrin – částic dodnes opředených mnoha tajemstvími.

Z hlediska kvantové elektrodynamiky není kvantové vakuum absolutní nic bez energie, ale má jistou "nulovou" energii a hemží se rejděním virtuálních fotonů, které vznikají a zanikají. Jsou důsledkem kvantových fluktuací, které existují vždy i ve vakuu a při velmi nízkých teplotách kolem absolutní nuly. Virtuální částice nemohou být detektovány, ale mohou produkovat měřitelné reálné jevy, neboť neenergeticky interagují s reálnými částicemi. Jedno z "kouzel" kvantové elektrodynamiky je vznik přitažlivé síly mezi dvěma dokonale vodivými rovnoběžnými deskami ve vakuu, tzv. Casimirův jev. Casimir se přes 50 lety pokoušel pochopit, proč se kapaliny jako třeba majonéza pohybují tak pomalu.

Je to zklamání na počátku roku 2009. Naděje fyziků v posledních letech k objevu nových částic postupně mizí. Loni slavnostně spuštěný a vzápětí poškozený urychlovač částic bude muset počkat na plný provoz nejdříve v roce 2010. Navíc jeho oprava bude stát mnohem více, než se původně čekalo. Doufejme, že to nebude v době celosvětové ekonomické krize smrtící záležitost pro tento nadějný projekt.

Vakuum chápeme jako vzduchoprázdno. Nic, které je mezi stěnami termosky, ve vesmíru, pod vývěvou či pod obalem oblíbené potraviny... Fyzici se díky pokrokům na poli částicové fyziky za posledních 30 let na vakuum začali dívat zcela jinak. Výzkum vakua neustále pokračuje, a čím víc o něm víme, tím složitěji i zajímavěji vypadá.

CERN konečně zveřejnil fotografie škod, které vznikly na největším světovém urychlovači LHC v září, 9 dní po svém oficiálním spuštění zkušebního provozu. Celková délka opravy přitom bude delší, než se původně čekalo. Předpokládá se, že odstranění škod potrvá až do poloviny příštího roku.

Co když jednoho dne se potká naše civilizace tvořená z hmoty s mimozemskými bytostmi tvořenými z antihmoty? Budeme se jich moci dotknout? Zatím je to spíše námět pro sci-fi literaturu, kde se setkáváme s názorem, že potká-li se těleso vytvořené z hmoty s objektem z antihmoty, dojde k takzvané anihilaci – k jakési obrovské explozi a rozpadem hmoty na záření fotonů. Není to tak docela pravda.