Když chceme, aby nás někdo slyšel na velikou vzdálenost, tak nejčastěji spojíme své ruce do kornoutu a dáme před ústa. Tím je zvuk soustředěn do vybrané oblasti a volaný nás snadno uslyší. Spojené ruce jsou vlastně předchůdcem zařízení zvaného megafon. Jeho vynálezcem se stal Angličan Samuel Morland (1625 - 1695).

Po staletí poslouchali lékaři dýchání a tlukot srdce velmi primitivním způsobem. Přiložili svůj ušní boltec na tělo pacienta a se zatajeným dechem naslouchali. Jednoho dne si však nesmělý a plachý francouzský lékař René Laënnec (1781 - 1826) nedokázal poradit s choulostivou situací při ošetřování dámy. V nouzi si vzpomněl na dva kluky, které kdysi pozoroval při hře s dutou kládou. Jeden z kluků klepal na jedné straně do klády a druhý poslouchal na jejím opačném konci, co se ozývá.

Zvuk se šíří ve vzduchu jako postupné podélné vlnění. Zvukové vlny jsou podélná zhušťování a zřeďování vzduchu, ve kterém se šíří. Rychlost zvuku ve vzduchu závisí na atmosférických podmínkách (nečistoty, vlhkost, tlak), ale především na teplotě vzduchu. U suchého vzduchu (o hustotě 1,293 kg/m3) a teplotě 0°C je rychlost zvuku 331,82 m/s. Rychlost zvuku ve vzduchu v závislosti na teplotě t se určí ze vztahu v = 331,82 + 0,61t. Historie měření rychlosti zvuku sahá až do 17. století. První, kdo se pokusil změřit rychlost zvuku ve vzduchu, byl františkánský mnich Marin Mersenne (1588 - 1648). Napadlo jej, aby jeho přítel střílel z kanónu a sám ve větší vzdálenosti měřil čas mezi zábleskem u hlavně při výstřelu a okamžikem, kdy k němu dorazil zvuk výstřelu. Neměl však k dispozici přesné hodiny a tak  počítal údery vlastního srdce. Jeho odhad byl kolem 430 m/s.

Mezi úžasné stavby zapsané do Seznamu světového dědictví Unesco je podzemní chrám Hypogeum v Ħal Saflieni na Maltě. Jde o posvátný  komplex rozprostírající na ploše asi 500 m2, který je více než 10,6 m hluboký labyrint podzemních chodeb, komor a sálů, vytesaný do skály, postupně rozšiřovaný po dobu 1300 let. Tato podzemní svatyně má zajímavou fyzikální vlastnost. Bylo zjištěno, že zde zvuk frekvence 110 Hz rezonuje tak, že to lidem připomíná až hřmění.

Úvodem bych předeslal, že při tomto pokusu nebudeme trápit žádná zvířata. Husí krk je totiž označení ohebných a vroubkovaných plastových trubic, které se používají na ukládání např. elektrických vodičů pod omítku. Potřebujeme alespoň 1 metr dlouhé trubice.

Tytam jsou doby, kdy nás mohla policie rozhánět na demonstracích tak primitivní technikou jako byla vodní děla a pendreky. Jsou to metody, které jsou velmi nápadné zejména pro okolo slídící fotografy, kameramany a novináře, kteří se snaží ulovit nadstandardní záběry pro svého zaměstnavatele. Mezi docela nenápadné metody rozhánění davu, zato však mnohem bolestivější, je technologie zvaná ADS (Active Denial System), přezdívaná jako paprsek bolesti.

Naše ucho můžeme považovat za fantastický mikromanometr. Dokáže zaznamenat kolísání akustického tlaku od jedné stotisíciny pascalu, ale vydrží i krátkou dobu tlaky miliónkrát silnější. Přirovnal bych to k váhám, které by zvážily hmotnost tunového auta s citlivostí 1 gram.Zvukové vlny jsou zachycovány ušním boltcem. Ten má tvar nálevky, která směřuje akustickou energii do zvukovodů. Boltce mají i další užitečnou funkci – slouží jako stínící bariéra pro zvuky přicházející zezadu. Napomáhají tak jejich odlišení od zvuků přicházejících z opačné strany.

Dovolená u moře je snem každého středoevropana. Je tomu tak nejen proto, že u moře je krásně teplo, svítí tu více sluníčko a my se můžeme koupat ve slané vodě, ale také proto, že u moře se můžeme vyřádit v mořských vlnách. Mořská vlna je pohyb částí vody. Vlny jsou vyvolávány především větrem (eolické vlny) a mořskými proudy. Kromě toho mohou být vyvolány i zemětřesením, sesuvem půdy nebo pádem části ledovce do vody atd.

Lissajousovy obrazce jsou esteticky zajímavé křivky, které lze dnes díky relativně snadnému matematickému vyjádření lehce simulovat na počítači. Poprvé je popsal v roce 1815 Nathaniel Bowditch (1773-1838) a realizoval je v roce 1857 Jules Antoine Lissajous (1833-1880), podle kterého také dostaly své jméno. Ke zviditelnění těchto obrazců se dříve používalo Blackburnovo kyvadlo. Prvním doloženým konstruktérem tohoto kyvadla však byl James Dean.

Pokud jste někdy zaznamenávali svůj hlas na jakékoli záznamové médium, tak při jeho opětovné reprodukci vás jistě udivilo, že tento hlas se tomu vašemu originálu příliš nepodobá. Pokud jste jej ovšem přehrávali i dalším lidem, tak ti vám shodně potvrdili, že je to skutečně váš hlas a není na něm naprosto nic divného.