Tajemné zvuky keporkaků, velryb a kytovců se šíří světovými oceány na obrovské vzdálenosti a slouží k jejich vzájemné komunikaci. Tak byly zachyceny zvuky velryb, které za příznivých podmínek mohly oběhnout vodou kolem celé zeměkoule. Příčinou tohoto jevu je závislost rychlosti zvuku na teplotě a tlaku vody. S narůstající hloubkou v moři roste přímo úměrně hydrostatický tlak, který způsobuje, že molekuly vody jsou k sobě více namačkány a proto se takovým prostředím zvuk šíří rychleji. Vliv na rychlost zvuku má i teplota vody. Ta nejprve do hloubky od 600 do asi 1200 metrů od hladiny klesá, pak se ovšem začíná projevovat ohřívání vody od mořského dna. Ohříváním se voda roztahuje a to způsobuje menší rychlost šíření zvuku. Vliv hydrostatického tlaku a teploty vody se kombinují a pod hladinou existuje oblast, kde se zvuk šíří pomaleji, než okolními vrstvami vody. Tato oblast je označována jako SOFAR (SOund Fixing and Ranging) kanál, protože má schopnost vést zvuky dostatečně nízké frekvence pod hladinou vody jako zvukovodným kanálem.

K symbolům Velikonoc pro mě neodmyslitelně patří řehtačky. Řehtat neboli řepotat se s nimi začíná na zelený čtvrtek, kdy se přestává zvonit zvony, protože ty "odlétly do Říma". A tak ke svolání k bohoslužbám se musely použít jiné než zvonivé nástroje - různé řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky a všechno jiné, co vydávalo rámus. S nimi pak kluci obcházejí vesnici až do bílé soboty - brzy ráno, v poledne a odpoledne. Vepředu jdou ti nejmenší s trakači, vzadu ti nejstarší - "páni" s ručními řehtačkami. U křížků ve vesnici se páni vždy pomodlí. Na velký pátek se řepotá ráno v pět hodin, o poledni a ve tři hodiny, kdy se dělají "kolečka". Ve dvoře každé chalupy řepotáci objedou třikrát dokola. Klepáči stojí a klepou. Poslední řepotání tohoto dne je večer. Na bílou sobotu se řepotá opět ráno v pět hodin a pak se chodí vybírat. Páni nesou v dnešní době kasičku na peníze. My se však zaměříme na zdroj tohoto zvuku - řehtačku (klapačku, řepoták...)

Zajímavý je průběh chvění na pružných plochách. Chvějí se různé desky a blány a toho se využívá při konstrukci elektroakustických zařízení jako jsou membrány reproduktorů či mikrofonů, jimiž se přenáší zvukové vlnění. Velmi názornou demonstrací chvění jsou známé Chladniho obrazce, kde lze zviditelnit uzly a kmitny posypáním desky jemnou dětskou krupičkou nebo jemným pískem a následně pohybem smyčce rozkmitat. Pokud použijeme místo smyčce jako zdroje chvění, membránu reproduktoru, může nás její chvění i pobavit.  

Když chceme, aby nás někdo slyšel na velikou vzdálenost, tak nejčastěji spojíme své ruce do kornoutu a dáme před ústa. Tím je zvuk soustředěn do vybrané oblasti a volaný nás snadno uslyší. Spojené ruce jsou vlastně předchůdcem zařízení zvaného megafon. Jeho vynálezcem se stal Angličan Samuel Morland (1625 - 1695).

Po staletí poslouchali lékaři dýchání a tlukot srdce velmi primitivním způsobem. Přiložili svůj ušní boltec na tělo pacienta a se zatajeným dechem naslouchali. Jednoho dne si však nesmělý a plachý francouzský lékař René Laënnec (1781 - 1826) nedokázal poradit s choulostivou situací při ošetřování dámy. V nouzi si vzpomněl na dva kluky, které kdysi pozoroval při hře s dutou kládou. Jeden z kluků klepal na jedné straně do klády a druhý poslouchal na jejím opačném konci, co se ozývá.

Zvuk se šíří ve vzduchu jako postupné podélné vlnění. Zvukové vlny jsou podélná zhušťování a zřeďování vzduchu, ve kterém se šíří. Rychlost zvuku ve vzduchu závisí na atmosférických podmínkách (nečistoty, vlhkost, tlak), ale především na teplotě vzduchu. U suchého vzduchu (o hustotě 1,293 kg/m3) a teplotě 0°C je rychlost zvuku 331,82 m/s. Rychlost zvuku ve vzduchu v závislosti na teplotě t se určí ze vztahu v = 331,82 + 0,61t. Historie měření rychlosti zvuku sahá až do 17. století. První, kdo se pokusil změřit rychlost zvuku ve vzduchu, byl františkánský mnich Marin Mersenne (1588 - 1648). Napadlo jej, aby jeho přítel střílel z kanónu a sám ve větší vzdálenosti měřil čas mezi zábleskem u hlavně při výstřelu a okamžikem, kdy k němu dorazil zvuk výstřelu. Neměl však k dispozici přesné hodiny a tak  počítal údery vlastního srdce. Jeho odhad byl kolem 430 m/s.

Mezi úžasné stavby zapsané do Seznamu světového dědictví Unesco je podzemní chrám Hypogeum v Ħal Saflieni na Maltě. Jde o posvátný  komplex rozprostírající na ploše asi 500 m2, který je více než 10,6 m hluboký labyrint podzemních chodeb, komor a sálů, vytesaný do skály, postupně rozšiřovaný po dobu 1300 let. Tato podzemní svatyně má zajímavou fyzikální vlastnost. Bylo zjištěno, že zde zvuk frekvence 110 Hz rezonuje tak, že to lidem připomíná až hřmění.

Úvodem bych předeslal, že při tomto pokusu nebudeme trápit žádná zvířata. Husí krk je totiž označení ohebných a vroubkovaných plastových trubic, které se používají na ukládání např. elektrických vodičů pod omítku. Potřebujeme alespoň 1 metr dlouhé trubice.

Tytam jsou doby, kdy nás mohla policie rozhánět na demonstracích tak primitivní technikou jako byla vodní děla a pendreky. Jsou to metody, které jsou velmi nápadné zejména pro okolo slídící fotografy, kameramany a novináře, kteří se snaží ulovit nadstandardní záběry pro svého zaměstnavatele. Mezi docela nenápadné metody rozhánění davu, zato však mnohem bolestivější, je technologie zvaná ADS (Active Denial System), přezdívaná jako paprsek bolesti.

Naše ucho můžeme považovat za fantastický mikromanometr. Dokáže zaznamenat kolísání akustického tlaku od jedné stotisíciny pascalu, ale vydrží i krátkou dobu tlaky miliónkrát silnější. Přirovnal bych to k váhám, které by zvážily hmotnost tunového auta s citlivostí 1 gram.Zvukové vlny jsou zachycovány ušním boltcem. Ten má tvar nálevky, která směřuje akustickou energii do zvukovodů. Boltce mají i další užitečnou funkci – slouží jako stínící bariéra pro zvuky přicházející zezadu. Napomáhají tak jejich odlišení od zvuků přicházejících z opačné strany.