Cestovatelé v poušti čas od času slyší podivné zvuky. Zdrojem těchto zajímavých, hlasitých a harmonických zvuků jsou písečné duny. Přesný mechanismus vzniku těchto zvuků je však stále obestřen záhadami. Ke vzniku zvuku dochází zřejmě při uvolňování písečné laviny z duny, když  její úhel sklonu je větší než prahová hodnota tzv. statický úhel (obvykle 32 až 35 °). Lavinu písku může způsobit vítr, chůze lidí nebo zvířat. Proud písku v lavině duny se zastavuje, pokud je svah dosahuje sklonu kolem 30 až 32 °. Na Zemi je údajně pouze 35 míst, kde můžeme tento zvuk slyšet. Mezi jinými je to marocká Sahara, Nevada a Kalifornie.

Budoucí nejdelší most Evropy má problémy. Překlenuje řeku Volhu u Volgogradu a po dokončení má mít délku 29,833 km. Zatím byl do provozu v říjnu loňského roku dán asi sedmikilometrový úsek. Řidiči projíždějící v minulých dnech po mostě nejprve zaregistrovali lehké poskakování svých vozidel, teprve později začala auta dokonce nadskakovat a některá byla odhozena do protějšího jízdního pruhu. Řidiči se domnívali, že jde o zemětřesení. Vše je však úplně jinak.

Ke hře na smyčcové nástroje se používá smyčec. Smyčec svým tvarem dříve připomínal luk, dnes už tak prohnutý není. K výrobě smyčců se používá tvrdé dřevo. Převážná část délky smyčce je kruhového průřezu, konce jsou rozšířené a zachycují koňské žíně. K zašpičatělému konci (špička) jsou žíně uchyceny pevně. Na opačném konci žíně napíná tzv. žabka,  kterou lze posunovat pomocí napínacího šroubu podél prutu. Tak se dá zvýšit maximální napětí žíní. Pokud se smyčec právě nepoužívá je vhodné povolit napětí žíní,  aby nedocházelo k deformaci smyčce a k dlouhodobému namáhání žíní.

S kmitavým pohybem se setkáváme nejenom v přírodě, ale má velké uplatnění v technice. Pro mechanické kmitání je charakteristické, že kmitající těleso při svém pohybu zůstává stále v okolí určitého bodu, který bývá označován jako rovnovážná poloha. Pokud těleso prochází pravidelně rovnovážnou polohou, koná periodický kmitavý pohyb. Kromě běžně řešených kmitavých pohybů kyvadla nebo tělesa na pružině existují i jiné pohyby vykazující periodicitu. Například tleskání rukou o sebe. Nejrychlejším tleskačem na světě je Kent French, přezdívaný Toast

Tajemné zvuky keporkaků, velryb a kytovců se šíří světovými oceány na obrovské vzdálenosti a slouží k jejich vzájemné komunikaci. Tak byly zachyceny zvuky velryb, které za příznivých podmínek mohly oběhnout vodou kolem celé zeměkoule. Příčinou tohoto jevu je závislost rychlosti zvuku na teplotě a tlaku vody. S narůstající hloubkou v moři roste přímo úměrně hydrostatický tlak, který způsobuje, že molekuly vody jsou k sobě více namačkány a proto se takovým prostředím zvuk šíří rychleji. Vliv na rychlost zvuku má i teplota vody. Ta nejprve do hloubky od 600 do asi 1200 metrů od hladiny klesá, pak se ovšem začíná projevovat ohřívání vody od mořského dna. Ohříváním se voda roztahuje a to způsobuje menší rychlost šíření zvuku. Vliv hydrostatického tlaku a teploty vody se kombinují a pod hladinou existuje oblast, kde se zvuk šíří pomaleji, než okolními vrstvami vody. Tato oblast je označována jako SOFAR (SOund Fixing and Ranging) kanál, protože má schopnost vést zvuky dostatečně nízké frekvence pod hladinou vody jako zvukovodným kanálem.

K symbolům Velikonoc pro mě neodmyslitelně patří řehtačky. Řehtat neboli řepotat se s nimi začíná na zelený čtvrtek, kdy se přestává zvonit zvony, protože ty "odlétly do Říma". A tak ke svolání k bohoslužbám se musely použít jiné než zvonivé nástroje - různé řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky a všechno jiné, co vydávalo rámus. S nimi pak kluci obcházejí vesnici až do bílé soboty - brzy ráno, v poledne a odpoledne. Vepředu jdou ti nejmenší s trakači, vzadu ti nejstarší - "páni" s ručními řehtačkami. U křížků ve vesnici se páni vždy pomodlí. Na velký pátek se řepotá ráno v pět hodin, o poledni a ve tři hodiny, kdy se dělají "kolečka". Ve dvoře každé chalupy řepotáci objedou třikrát dokola. Klepáči stojí a klepou. Poslední řepotání tohoto dne je večer. Na bílou sobotu se řepotá opět ráno v pět hodin a pak se chodí vybírat. Páni nesou v dnešní době kasičku na peníze. My se však zaměříme na zdroj tohoto zvuku - řehtačku (klapačku, řepoták...)

Zajímavý je průběh chvění na pružných plochách. Chvějí se různé desky a blány a toho se využívá při konstrukci elektroakustických zařízení jako jsou membrány reproduktorů či mikrofonů, jimiž se přenáší zvukové vlnění. Velmi názornou demonstrací chvění jsou známé Chladniho obrazce, kde lze zviditelnit uzly a kmitny posypáním desky jemnou dětskou krupičkou nebo jemným pískem a následně pohybem smyčce rozkmitat. Pokud použijeme místo smyčce jako zdroje chvění, membránu reproduktoru, může nás její chvění i pobavit.  

Když chceme, aby nás někdo slyšel na velikou vzdálenost, tak nejčastěji spojíme své ruce do kornoutu a dáme před ústa. Tím je zvuk soustředěn do vybrané oblasti a volaný nás snadno uslyší. Spojené ruce jsou vlastně předchůdcem zařízení zvaného megafon. Jeho vynálezcem se stal Angličan Samuel Morland (1625 - 1695).

Po staletí poslouchali lékaři dýchání a tlukot srdce velmi primitivním způsobem. Přiložili svůj ušní boltec na tělo pacienta a se zatajeným dechem naslouchali. Jednoho dne si však nesmělý a plachý francouzský lékař René Laënnec (1781 - 1826) nedokázal poradit s choulostivou situací při ošetřování dámy. V nouzi si vzpomněl na dva kluky, které kdysi pozoroval při hře s dutou kládou. Jeden z kluků klepal na jedné straně do klády a druhý poslouchal na jejím opačném konci, co se ozývá.

Zvuk se šíří ve vzduchu jako postupné podélné vlnění. Zvukové vlny jsou podélná zhušťování a zřeďování vzduchu, ve kterém se šíří. Rychlost zvuku ve vzduchu závisí na atmosférických podmínkách (nečistoty, vlhkost, tlak), ale především na teplotě vzduchu. U suchého vzduchu (o hustotě 1,293 kg/m3) a teplotě 0°C je rychlost zvuku 331,82 m/s. Rychlost zvuku ve vzduchu v závislosti na teplotě t se určí ze vztahu v = 331,82 + 0,61t. Historie měření rychlosti zvuku sahá až do 17. století. První, kdo se pokusil změřit rychlost zvuku ve vzduchu, byl františkánský mnich Marin Mersenne (1588 - 1648). Napadlo jej, aby jeho přítel střílel z kanónu a sám ve větší vzdálenosti měřil čas mezi zábleskem u hlavně při výstřelu a okamžikem, kdy k němu dorazil zvuk výstřelu. Neměl však k dispozici přesné hodiny a tak  počítal údery vlastního srdce. Jeho odhad byl kolem 430 m/s.