Asi nikoho nepřekvapí, že magnet nepůsobí magnetickou silou na zápalky.  Proč by také měl? Zápalky jsou tvořeny dřívkem s hlavičkou na svém konci – materiály, které zrovna nepatří mezi typické feromagnetické látky. Pokud však zápalkou škrtneme o škrtátko, dojde ke shoření obsahu hlavičky zápalky a spálená zápalka je najednou k magnetu přitahována.  Proč magnet najednou přitahuje zápalku za její odhořenou hlavičku?

Když k radiátoru přiblížíme citlivou magnetku, zjistíme, že se radiátor chová jako slabý magnet. Magnetka se v bezprostřední blízkosti radiátoru natočí tak, aby svým jižním pólem směřovala k dolní části radiátoru. Pokud magnetku podél hrany radiátoru zvedáme směrem vzhůru, začne se magnetka pozvolně otáčet, aby se nakonec k jeho horní části natočila svým severním pólem. Proč se radiátor chová jako magnet?

Naše Země je obrovský kulatý magnet, který ve svém okolí vytváří magnetické pole, sahající až 100 000 km od jejího povrchu. Není však dokonale symetrické, ale na přivrácené straně ke Slunci jsou jeho indukční čáry vlivem částic tvořících sluneční vítr více zmáčknuté a za Zemí jsou pak protáhlé. Příčina zemského magnetismu je v zemském železo – niklovém jádru, které vířivě proudí uvnitř rotující Země. S tím se také v průběhu času mění poloha magnetických pólů Země.

Mezi kovy, které magnet nepřitahuje, patří například hliník. Těmto látkám říkáme neferomagnetické. Přesto je možné někdy pozorovat, že i hliníková tělesa ovlivňují chování magnetu a naopak. Stačí například, aby magnetické pole bylo proměnné, díky pohybu magnetu nebo při pohybu tohoto tělesa. Pak i hliníková plechovka umí pohnout s magnetem.

V okolí magnetu se nachází na první pohled neviditelné magnetické pole, které se svým silovým působením projevuje na okolní tělesa z feromagnetických látek. Magnetické pole se dá nejrůznějším způsobem zviditelnit. Kolem magnetu lze rozestavit malé magnetky, které se v něm natočí podle magnetických indukčních čar. Asi nejznámějším způsobem, jak zviditelnit magnetické pole, je použití železných pilin, kterými posypeme papír položený na magnetu. Dalším způsobem, jak zkoumat magnetické pole jakýchkoliv magnetů, je použití speciální FLUX senzorové fólie.

V roce 1820 objevil dánský fyzik Hans Christian Oersted poznatek, že v blízkosti vodiče protékaného proudem se vychýlí magnetka. Magnetické pole tedy není jen kolem trvalých magnetů či Země, ale také kolem vodičů protékaných proudem. Opačnou cestou se vydal anglický fyzik Michael Faraday – dokázal, že prostřednictvím měnícího se magnetického pole lze vytvářet elektrický proud. Objevil tak v roce 1831 elektromagnetickou indukci.

Už od roku 1870 mnozí lidé uznávají mýtus, že špenát je velkou zásobárnou železa. V tomto roce byla totiž doktorem E. von Wolfem publikována práce, kde uvedl, že špenát má 10x více železa než ostatní listová zelenina. Tento mýtus podpořil  ve 30. letech minulého století svými ocelovými svaly známý animovaný hrdina Pepek námořník, který svou sílu získával pořádáním konzerv s touto potravinou. Ani když se v roce 1937 v Německu přišlo na to, že špenát má jen desetinu množství železa, které se u něj původně předpokládalo, nepřestali lidé věřit, že špenát je zásobárnou železa.  E. von Wolf prý způsobil tento omyl nechtěným posunem desetinné čárky. Ale železo obsahují v překvapivé míře i jiné potraviny,  a když na ně zapůsobíme magnetem, pak jsme najednou překvapeni výsledkem experimentu.

Na dražší zboží upevňují prodavači v obchodech nejrůznější bezpečnostní ochranné  prvky, které mají zabránit jeho odcizení. K dispozici je dnes velký výběr bezpečnostních etiket a ostatních prvků, které aktivním či pasivním způsobem chrání před krádeží zboží. Jednou z mnoha možností je tzv. tvrdá etiketa, která je ke zboží (nejčastěji textil, kožené výrobky, sportovní potřeby, hračky...) připevněna a u pokladny je při placení odstraněna. Jak funguje tvrdá etiketa?

Mendocino motor levituje ve svém magnetickém poli a patří k zařízením, která ke své činnosti potřebují světelnou energii. Myšlenka světlem poháněného motoru bez komutátoru, kde solární články budou přímo pohánět jednotlivé cívky motoru, byla poprvé popsána Darylem Chapinem v experimentu z roku 1962. Chapin totiž už v roce 1954 v Bell Labs  spolu se svými kolegy Calvinem Fullerem a Geraldem Pearsonem získali patent na křemíkový solární článek.  Místo použití magnetické levitace Chapinova verze motoru používala skleněný válec na hrotu jehly jako ložiska s nízkým třením.

Laplaceovy kolejnice je francouzské označení pro učební pomůcku k demonstraci účinku magnetického pole na vodič, kterým prochází elektrický proud. Skládá se ze dvou rovnoběžných vodičů, které jsou připojeny ke zdroji elektrického proudu o velké hodnotě.