Chtěli byste vlastnit brýle, které by vám umožňovaly nahlédnout do struktury látky jako rentgen? V době před 110 lety, kdy již byly známy účinky rentgenových paprsků, trpěly dámy nosící dlouhé sukně fóbií, že si je muži budou na veřejnosti prohlížet. Proto si zprvu nechávaly vyrábět olověné spodničky, které nosily pod svými sukněmi. Dnes by to údajně bylo možné pomocí  X-Ray Specs, což je marketingový název pro "rentgenové brýle".

Materiálem budoucnosti jsou metamateriály, které jsou v poslední době objevovány. Mají díky své vnitřní struktuře netradiční a často překvapující elektrické a magnetické vlastnosti (permitivitu a permeabilitu) a také netypický index lomu. Postupně vyráběné metamateriály vykazují své zvláštní  optické vlastnosti pouze v určitém rozsahu vlnových délek, jinde se chovaly jako běžné prostředí. Strukturu kovových metamateriálů lze uspořádat tak, aby jimi procházelo světlo. Částice, ze kterých je struktura metamateriálů jsou menší než vlnová délka záření, se kterým reagují. Metamateriály pak neodrážejí ani neabsorbují světlo. Cílem výzkumníků je vyrobit  strukturu materiálu použitelnou pro viditelné vlnové délky elektromagnetického záření a využít jejich nezvyklé vlastnosti zejména v optických přístrojích a vytvořit něco jako "plášť neviditelnosti"

Nejspíše tušíte, že film v kině či v televizi je tvořen posloupností nehybných obrázků. Ve filmu se využívá  24 obrázků za sekundu, v televizním vysílání podle evropské normy (CCIR) je to 25 obrázků za sekundu. Iluze pohybu vzniká až v mozku diváka. Je to tím, že naše smysly a centrální nervová soustava mají určitou setrvačnost. Můžete si to vyzkoušet na přiložené fotografii. Po dobu asi 15 sekund sledujte upřeně černý bod na fotografii. Poté se fotografie přepne na černobílou, ale z důvodu "setrvačnosti zraku" budete chvíli vnímat fotografii ve správných barvách.

Výtvarníci se inspirují fyzikou. Vždyť mnohé objekty kolem nás si zasluhují svoji pozornost a navíc ty jevy, které běžně nepozorujeme,  nás přitahují mnohem více. Za tajemstvím tohoto výtvarného díla je polarizované světlo.

Někdy z 2. století pochází příběh od syrského spisovatele Lúkiana, podle kterého Archimedes při obléhání Syrakus (asi 214–212 př. n. l.) nechal zapálit nepřátelské římské loďstvo pomocí slunečního světla odraženého bronzovými štíty svých spolubojovníků. Z pozdější doby se dochovalo Anthémiovo tvrzení, že k tomu použil zrcadel. O tom, zda je to reálné se debatovalo dlouhou dobu až teprve ve 20. století se odhodlali vědci zrekonstruovat pokus s možnostmi, které Archimédés mohl mít k dispozici. Vyrobili maketu římské lodi a zaměřením odražených slunečních paprsků zrcadly do jednoho místa lodi, se jim podařilo způsobit její vznícení.

V některých počítačových  programech pracujících s grafikou se  vyskytuje tzv. Droste efekt. Jedná se o fraktálové zobrazení v zobrazení. Své jméno tento efekt dostal podle loga holandské firmy Droste, která přišla s obalem kakaa na kterém služebná nese na podnose balení kakaa na jehož obalu  je opět služebná nesoucí kakao ve zmiňovaném obalu.

Určováním vzdálenosti Měsíce od Země se zabývali astronomové už v dávnověku. Například Aristarchos ze Samu (3. století př. n. l.) ve svém spise "O velikosti a vzdálenosti Slunce a Měsíce" položil základy pokusům o geometrické změření vzdáleností mezi Zemí a uvedenými tělesy. Zde se domníval, že Měsíc je od naší planety vzdálen pouhých 9,5 zemských průměrů na rozdíl od skutečné vzdálenosti (30,2 zemských průměrů). V roce 1946 byl k Měsíci poprvé vyslán rádiový signál, aby byla stanovena vzdálenost Země a Měsíce. Radiové signály byly však nahrazeny dodnes užívanou přesnější metodou využívající laserový paprsek (Lunar Laser Ranging - LLR). Když se poprvé namířil v roce 1962 laserový paprsek k Měsíci nebyla tato metoda shledána za dostatečně přesnou, neboť velké nerovnosti na měsíčním povrchu způsobovaly obrovská zkreslení získané vzdálenosti. Metoda LLR se stala účinnou teprve po instalaci koutových odražečů (reftroreflektorů) přímo na povrchu Měsíce.

Základní kontrola ostrosti zraku u lékaře spočívá v tom, že v ordinaci z jisté vzdálenosti čteme po zakrytí jednoho oka písmena na tabulce pověšené na zdi. Tato běžně používaná  diagnostická pomůcka se nazývá  Snellenova tabule.  Navrhl ji v roce 1862 navrhl holandský oftalmolog  Hermann Snellen. Používala se tabule s osmi řádky, která obsahovala postupně se zmenšující různá písmena. Dnešní standardní Snellenova tabulka má jedenáct řádků písmen definované znakové sady optotyp (Snellenovy znaky), sázené navíc v rozporu s běžnými typografickými zásadami.

Čočky používané v optických přístrojích nejsou často ideální a vykazují při zobrazování předmětů různé vady a deformace. Podívejme se dnes na  chromatickou (barevnou) vadu, které se také říká chromatická aberace. Vzniká nestejným lomem světelných paprsků různé vlnové délky (barvy) na čočce objektivu. To se projeví jako barevné lemování ostrých přechodů mezi světlem a stínem. V důsledku této vady je obrazem bodu bod určité barvy, který je obklopen jinak barevnými mezikružími jiných barev.

Pod pojmem kolimátor si laici představují spíše přídavnou svítilnu nebo laser na pušce. Střelci ze zbraní, kteří jej používají, ví, že jde o optické zařízení, jenž může střelci výrazně usnadňovat přesné míření na cíl a to i ve tmě. Upevňuje se ke zbrani před nebo namísto klasických mířidel. Kolimátory (zvláště uzavřené) se podobají puškohledům, je v nich však zdroj světla - dioda, která vysílá paprsek proti čočce s antireflexní úpravou. Do kolimátoru se díváme pouze jedním okem na cíl přes průhledné nezvětšující sklíčko, na kterém se obvykle zrcadlí červená tečka. Je jedno, kde je zrovna tečka, jestli na pravém horním okraji sklíčka, uprostřed, nebo dole. Tam, kde je tečka, tam puškou střílíme. Jako každé optické zaměřovací zařízení se musí před použitím nastřelit. Tím je myšleno, že se zamíří kolimátorem na nějaký cíl a vystřelí. Když sledujeme dráhu střely, tak musí jít "uvnitř" červené tečky. Pokud tomu tak není, tak se musí pomocí dvou stavitelných šroubů seřídit poloha tečky a tak se pokračuje, dokud nejsme s výsledkem spokojeni.