Jeden z největších vynálezů poslední doby je dálkový ovladač televize. Zmáčknutím tlačítka vyšleme směrem k televizi prostřednictvím infračervené LED diody povel, který se má vykonat. Přitom pochopitelně nemůžeme vidět blikání této diody očima, neboť LED diody dálkových ovladačů pracují ve velmi blízké infračervené oblasti (cca 0,85 – 0,95µm), kde lidské oko již není citlivé. Jak se přesvědčit, že dioda skutečně bliká v infračervené oblasti, Na pomoc si vezměme třeba videokameru, digitální fotoaparát nebo dokonce stačí i mobilní telefon s videosekvencemi

Zrakové klamy jsou nejenom zábavou, ale dokonce v některých případech umožňují pochopit jak funguje lidský mozek. Ve vytváření optických klamů dokonce existuje soutěž. s Best Illusion of The Year Contest. Je to soutěž, která je oslavou vynalézavosti a tvořivosti. Soutěžící z celého světa posílají nové vizuální iluze a mezinárodní porota z nich vybírá ty nejlepší a sestavuje každý rok jejich žebříček.

Chtěli byste vlastnit brýle, které by vám umožňovaly nahlédnout do struktury látky jako rentgen? V době před 110 lety, kdy již byly známy účinky rentgenových paprsků, trpěly dámy nosící dlouhé sukně fóbií, že si je muži budou na veřejnosti prohlížet. Proto si zprvu nechávaly vyrábět olověné spodničky, které nosily pod svými sukněmi. Dnes by to údajně bylo možné pomocí  X-Ray Specs, což je marketingový název pro "rentgenové brýle".

Materiálem budoucnosti jsou metamateriály, které jsou v poslední době objevovány. Mají díky své vnitřní struktuře netradiční a často překvapující elektrické a magnetické vlastnosti (permitivitu a permeabilitu) a také netypický index lomu. Postupně vyráběné metamateriály vykazují své zvláštní  optické vlastnosti pouze v určitém rozsahu vlnových délek, jinde se chovaly jako běžné prostředí. Strukturu kovových metamateriálů lze uspořádat tak, aby jimi procházelo světlo. Částice, ze kterých je struktura metamateriálů jsou menší než vlnová délka záření, se kterým reagují. Metamateriály pak neodrážejí ani neabsorbují světlo. Cílem výzkumníků je vyrobit  strukturu materiálu použitelnou pro viditelné vlnové délky elektromagnetického záření a využít jejich nezvyklé vlastnosti zejména v optických přístrojích a vytvořit něco jako "plášť neviditelnosti"

Nejspíše tušíte, že film v kině či v televizi je tvořen posloupností nehybných obrázků. Ve filmu se využívá  24 obrázků za sekundu, v televizním vysílání podle evropské normy (CCIR) je to 25 obrázků za sekundu. Iluze pohybu vzniká až v mozku diváka. Je to tím, že naše smysly a centrální nervová soustava mají určitou setrvačnost. Můžete si to vyzkoušet na přiložené fotografii. Po dobu asi 15 sekund sledujte upřeně černý bod na fotografii. Poté se fotografie přepne na černobílou, ale z důvodu "setrvačnosti zraku" budete chvíli vnímat fotografii ve správných barvách.

Výtvarníci se inspirují fyzikou. Vždyť mnohé objekty kolem nás si zasluhují svoji pozornost a navíc ty jevy, které běžně nepozorujeme,  nás přitahují mnohem více. Za tajemstvím tohoto výtvarného díla je polarizované světlo.

Někdy z 2. století pochází příběh od syrského spisovatele Lúkiana, podle kterého Archimedes při obléhání Syrakus (asi 214–212 př. n. l.) nechal zapálit nepřátelské římské loďstvo pomocí slunečního světla odraženého bronzovými štíty svých spolubojovníků. Z pozdější doby se dochovalo Anthémiovo tvrzení, že k tomu použil zrcadel. O tom, zda je to reálné se debatovalo dlouhou dobu až teprve ve 20. století se odhodlali vědci zrekonstruovat pokus s možnostmi, které Archimédés mohl mít k dispozici. Vyrobili maketu římské lodi a zaměřením odražených slunečních paprsků zrcadly do jednoho místa lodi, se jim podařilo způsobit její vznícení.

V některých počítačových  programech pracujících s grafikou se  vyskytuje tzv. Droste efekt. Jedná se o fraktálové zobrazení v zobrazení. Své jméno tento efekt dostal podle loga holandské firmy Droste, která přišla s obalem kakaa na kterém služebná nese na podnose balení kakaa na jehož obalu  je opět služebná nesoucí kakao ve zmiňovaném obalu.

Určováním vzdálenosti Měsíce od Země se zabývali astronomové už v dávnověku. Například Aristarchos ze Samu (3. století př. n. l.) ve svém spise "O velikosti a vzdálenosti Slunce a Měsíce" položil základy pokusům o geometrické změření vzdáleností mezi Zemí a uvedenými tělesy. Zde se domníval, že Měsíc je od naší planety vzdálen pouhých 9,5 zemských průměrů na rozdíl od skutečné vzdálenosti (30,2 zemských průměrů). V roce 1946 byl k Měsíci poprvé vyslán rádiový signál, aby byla stanovena vzdálenost Země a Měsíce. Radiové signály byly však nahrazeny dodnes užívanou přesnější metodou využívající laserový paprsek (Lunar Laser Ranging - LLR). Když se poprvé namířil v roce 1962 laserový paprsek k Měsíci nebyla tato metoda shledána za dostatečně přesnou, neboť velké nerovnosti na měsíčním povrchu způsobovaly obrovská zkreslení získané vzdálenosti. Metoda LLR se stala účinnou teprve po instalaci koutových odražečů (reftroreflektorů) přímo na povrchu Měsíce.

Základní kontrola ostrosti zraku u lékaře spočívá v tom, že v ordinaci z jisté vzdálenosti čteme po zakrytí jednoho oka písmena na tabulce pověšené na zdi. Tato běžně používaná  diagnostická pomůcka se nazývá  Snellenova tabule.  Navrhl ji v roce 1862 navrhl holandský oftalmolog  Hermann Snellen. Používala se tabule s osmi řádky, která obsahovala postupně se zmenšující různá písmena. Dnešní standardní Snellenova tabulka má jedenáct řádků písmen definované znakové sady optotyp (Snellenovy znaky), sázené navíc v rozporu s běžnými typografickými zásadami.