Oči jsou naším důležitým smyslovým orgánem.  Zrakem vnímáme okolní svět. Zobrazené předměty procházejí optickou soustavou oka, která je tvořena především spojnou čočkou, sklivcem a sítnicí. Na ní také vzniká obraz, který je zmenšený, skutečný, ale převrácený. Párový zrakový nerv vychází ze slepé skvrny na sítnici a přenáší zrakovou informaci z oční sítnice do zrakových center mozku, kde je otočen a vnímán se stejnou orientací jako realita. Pokud zavřeme oči nedopadá světlo na buňky sítnice a náš mozek vnímá tmu. Proč však při promnutí unavených zavřených očích máme před očima ohnivé mžitky?

Pileus (čepička nebo také čepičkovitý) patří mezi průvodní oblaky. Jak jeho název napovídá, má tvar jakési čepice, která se často nalézá nad vrcholky kupovitých mraků nebo nimi dokonce prorůstá. Často lze pozorovat i několik těchto průvodních oblaků nad sebou. Aby ale okraj tohoto mraku zářil duhovými barvami je poměrně vzácné.  

Při pohledu z pláže na moře vidíme dno čistého moře jen v naší bezprostřední blízkosti. Postupně se nám dno moře ztrácí, povrch hladiny vody tmavne a na jeho dálném horizontu se nám jeví vodní hladina mnohem tmavší než v naší blízkosti. Vysvětlit tuto skutečnost tím, že je tam moře nejhlubší a tedy i nejtmavější, nebude správné, pokud se zrovna nebudeme dívat na moře z letadla.

Netradiční atrakcí posledního desetiletí je luminárium.  Už z venku se jedná o podivné originální nafukovací stavby různých velikostí,  tvarů a členění. Jsou to různé tunely, zámotky,  barevné špičaté či  rohové kopule, které jsou ukotvené k zemi proti větru. Někomu mohou  připomínat netradiční cirkusové šapitó jinému zase spletitý a propojený labyrint chodeb či podivný nafukovací hrad. Uvnitř  však můžete obdivovat zajímavou hru barev a světel. Luminária jsou dílem britských  výtvarníků a architektů vyráběná a provozovaná už téměř deset let po třech desítkách zemí celého světa. Nedávno bylo jedno z nich zapůjčeno a několik dnů otevřeno v Praze na letňanském letišti.

Rychlost světla ve vzduchu či ve vakuu byla dlouhou dobu odhadována především z astronomických pozorování.  Příčinou bylo zejména to, že světlo urazí za malý okamžik obrovskou vzdálenost a tak pokusy s lucernami na dvou vzdálených kopcích, které prováděl v pozemských podmínkách Galileo Galilei,  byly hodně naivní a nepřesné. V roce 1849 provedl důmyslný experiment francouzský fyzik Armand Hippolyte Fizeau (čti fizó). Rozhodl se změřit rychlost světla v pozemských podmínkách.

Zajímavý ohybový jev můžeme pozorovat občas při letu letadlem nebo také při pobytu na horách. Uvidíme stín letadla, případně svůj stín zobrazený na nízké oblačnosti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyl obklopený kruhovou "duhou".

Každoroční světová soutěž  o nejlepší vizuální iluzi roku je oslavou invence a kreativity předních světových tvůrců a  vědeckých týmů.  Soutěžící z celého světa posílají svůj příspěvek vizuální iluze (dosud nepublikovaný) a mezinárodní porota z nich vybere ty nejlepší optické triky roku. Letošní vítězná  optické iluze, oceněná neziskovou organizací Neural Correlate Society je pro Jordana Suchowa a George Alvareze z Harvardu.

V každém lidském oku je přes 100 miliónů receptorových buněk, které se starají o přijímání a zpracování vizuálních  informací. Tyto receptory se nazývají tyčinky a čípky. Na sítnici oka jsou rozloženy nerovnoměrně. Nejvíce čípků se nachází na žluté skvrně, jejich hustota od středu žluté skvrny postupně klesá a narůstá počet tyčinek. Tyčinky nejsou citlivé na vnímání barvy, slouží ke vnímání  předmětů při velmi slabém osvětlení a díky nim pak vidíme předměty pouze v odstínech šedi. Naopak čípky zprostředkovávají barevné vidění. Jejich dědičná porucha může být příčinou barvosleposti - neschopností rozlišovat některé barvy.

Kriminalistika využívá při zkoumání úlomků skla fyzikální principy z optiky.  Kriminalisté například zajistí na místě činu nebo z pachatelova oděvu drobné úlomky skla, které následně v laboratoři vloží do kapaliny, jejíž index lomu výrazně závisí na teplotě. Používá se vhodná olejová lázeň, kde se zajištěné úlomky sledují mikroskopem.

Traduje se, že prvním experimentátorem, který rozložil bílé světlo na  barevné složky, byl známý fyzik  Isaac Newton. Není to tak docela pravda, neboť tento rozklad bílého světla pozoroval už v 17. století český přírodovědec Jan Marek Marci a popsal jej v díle "De arcu coelesti" v roce 1668, tedy 18 let před vydáním Newtonova díla "Optika". Použil k tomu  optický hranol, což je většinou skleněné těleso se dvěma hladkými rovnými stěnami, které lámou dopadající bílé světlo. Při průchodu světla hranolem dochází dokonce k dvojímu lomu světla. Nejprve nastává lom světla  ke kolmici při vstupu světelných paprsků do skla a při jejich výstupu z hranolu ven dochází k lomu světla od kolmice. Paprsek, který z hranolu vystupuje, je od vstupujícího paprsku odchýlen o jistý úhel, který závisí na úhlu dopadu, materiálu hranolu (v optice jeho indexu lomu) a na lámavém úhlu hranolu. Rozklad světla na barevné složky lze provést různým způsobem. Pokud nemáme k dispozici vybroušený optický hranol, tak rozklad světla vznikne i pomocí jednoduchého vodního hranolu.