Za "jednotku" objemu při vaření bývá používán objem čajové lžičky nebo polévkové lžíce. Tyto kuchyňské nástroje se používají jako odměrky surovin při přípravě pokrmů. Stačí v receptu napsat: "přidáme 3 polévkové lžíce mouky a čajovou lžičku octa" a zkušená kuchařka si jistě poradí. Dokonce pomocí lžic lze odhadnout i hmotnost sypkého materiálu. Například pokud máme přidat vrchovatou polévkovou lžíci sypkého materiálu (cukr, mouka,) znamená to, že nabereme asi 15 g této suroviny. Nebo lžičkami krystalového cukru nahrazujeme dříve běžnější dávkování cukru na kostky. Horší však to bude s běžně používaným dávkováním léků (třeba sirupů) na lžičku. Zjistilo se, že objem lžiček je velmi rozdílný a proto ke správnému dávkování léků přikládají výrobci i vhodnou odměrku.

Snaha fyziků popsat velmi vysoké hodnoty některých veličin údajně naráží na jeden problém. V soustavě jednotek SI je největším násobkem číslo s 24 nulami označované jako předpona yotta. Poslední změna SI v systému předpon byla v roce 1991, kdy byly schváleny předpony yotta a zetta (21 nul). Dosavadní rozsah předpon prý přestává stačit a Austin Sendek, student fyziky z Kalifornské univerzity zahájil prostřednictvím sítě Facebook  kampaň za rozšíření systému SI.  Novým návrhem odborníků pro novou předponu je slovo hella.

To, jak vznikly jednotky času, je nám docela zřejmé. Víme jak dlouho trvá den. Řečtí astronomové definovali hodinu jako čtyřiadvacetinu středního slunečního dne. Hodina se rozdělila na 60 stejných částí - minuty. Minuty se opět dělí na 60 dílů – sekund. A teprve sekunda je základní jednotkou času a zároveň základní jednotkou Mezinárodní soustavy jednotek SI.

Slanost vody (salinita) je koncentrace minerálních látek (solí) rozpuštěných ve vodě. Bývá měřena v gramech na litr roztoku nebo se udává v promile (‰). Největší podíl rozpuštěných látek má chlorid sodný (asi 70 %).  Pokud je salinita mořské vody 3 ‰, znamená to že každý kilogram mořské vody obsahuje 30 gramů soli. Slanost mořské vody není všude stejná, zejména mezi vnitřními moři jsou rozdíly.  Průměrná salinita mořské vody je asi 35 ‰. Salinita je ovlivněna přítoky řek, táním ledovců, cirkulací mořské vody, srážkami a především výparem.

Jednotka uzel (knot, značí se kt nebo někdy kn) má svůj původ v mořeplavectví, kde se taky převážně používá k vyjádření rychlosti lodi nebo vodního proudu. Kromě této oblasti se s ní můžeme setkat i v letectví či k určování rychlosti větru v meteorologii. Byla navržena tak, aby se rychlost v uzlech rovnala počtu obloukových minut zeměpisné šířky, které loď ujede za hodinu při jízdě ve směru poledníku.

Ručičky hodinek se otáčejí právě v tom směru, na který jsme zvyklí. Je to proto, že první mechanické hodiny byly vynalezené na severní polokouli. Když se pozorovatel ze severní polokoule dívá na Slunce jižním směrem, vidí ho pohybovat se na obloze směrem z východu na západ, což je pro něho zleva doprava.

Nadmořská výška je běžně používaným pojmem nejenom v zeměpise, ale i ve fyzice. Intuitivně tušíte, že se zřejmě měří od hladiny moře. Ale jak se stanoví správná úroveň hladiny moře, když hladina moří a oceánů není podstatě nikdy v klidu a navíc se projevuje také příliv, odliv a další vlivy?

Nejméně bolestivým vyšetřením u lékaře je měření tlaku krve. To si vyhrnete levý rukáv, posadíte se na židli, položíte volně levé předloktí na stůl a uvolníte se. Lékař přiloží látkovou manžetu a obepíná ji těsně nad loktem. Pak nafukuje manžetu balónkem a přikládá lékařské naslouchátko (fonendoskop) do ohbí paže pod manžetu. Přestane nepumpovávat manžetu a naopak povoluje vypouštěcí ventil. Poslouchá a pozorně sleduje rtuťový manometr. "Sestro, 140 na 90! Tlak máte v pořádku."

Jednotky délky se nejdříve odvozovaly z rozměrů lidského těla. Takové normály jednotek délky jako loket, prst, palec, sáh, píď a další měl člověk kdykoliv "po ruce" a mohl je rychle a snadno použít. Vyhovovaly běžné potřebě, ale neumožňovaly měření malých a velkých vzdáleností. Značnou nevýhodou byla jejich nepřesnost, přesto přežily celá staletí a vytlačila je až metrická soustava.

Když Newton v roce 1678 formuloval svůj slavný gravitační zákon, uvedl v něm, že gravitační síla působící mezi 2 tělesy je přímo úměrná součinu hmotností obou těles a nepřímo úměrná druhé mocnině jejich vzdálenosti. Konstanta úměrnosti nazývaná Newtonova gravitační konstanta nebyla ovšem Newtonem změřena, ale měření byla prováděna až později.