Zatmění Slunce je jedním z nejatraktivnějších astronomických úkazů vůbec. Na atraktivnosti mu možná přidává fakt, že je pro dané místo na zeměkouli velmi vzácným jevem. Průměrně k němu totiž dochází jednou za 360 let. Dnešní zatmění Slunce bude nejdelší v tomto století. Za jeho shlédnutím se především do Číny vydává hned několik expedic.

Právě dnes tomu je 40 let, co proběhla událost minulého tisíciletí. Dne 20. července 1969 ve 20:17 UT přistáli první lidé na Měsíci v modulu Eagle z lodi Apollo 11. Jistě to dnes připomenou všechna sdělovací média, ale díky internetu můžete okamžik přistání prožít opět po čtyřiceti letech. Celý průběh mise můžete totiž sledovat živě jako v roce 1969. Úžasnou atmosféru tohoto triumfálního úspěchu vám přiblíží Prezidentská knihovna a muzeum J. F. Kennedyho, které připravily webovou stránku We choose the Moon (Zvolili jsme Měsíc).

Bod, kdy je Země na své oběžné dráze v nejvzdálenějším místě od Slunce se nazývá afélium. Letos nastalo 4. července. I když jsme v tomto ročním období od Slunce nejdále, je na naší severní polokouli léto  - roční doby souvisí spíše se směrem dopadu slunečních paprsků vzhledem k zemskému povrchu. Roční období určuje sklon zemské osy a nikoliv vzdálenost od Slunce, takže v červenci je na jižní polokouli stále zima a na severní léto. V této vzdálenosti se nám Slunce na obloze musí nutně jevit mnohem menší než v přísluní - aféliu.

V poslední době je publikováno hodně materiálů o nových typech oblaků, které připomínají vlny na mořské hladině. Tento druh oblaků u nás zatím pozorovatelný nebyl, ale v období kolem letního slunovratu je možné pozorovat jiné podivuhodné oblaky – noční svítící oblaky. Tento druh stříbřitých oblaků je možné pozorovat asi hodinu před východem slunce a asi hodinu po jeho západu.

Na základě počítačových simulací je dnes vědcům jasné, že některé planety (zejména ty velké) nevznikaly tam, kde právě obíhají kolem Slunce, ale v jiných oblastech. Do svých současných trajektorií se dostaly až později. Na první pohled se jeví dráha naší Země jako neměnná, ale není to tak docela pravda. Na základě radiometrických měření poloh vnitřních planet prokázali v roce 2004 Krasinsky a Brumberg, že vzdálenost Země od Slunce roste přibližně o 15 cm za rok. Vznikla řada teorií, jak tento jev vysvětlit. Úspěšnými se staly 2 mechanizmy:

Tak takovýto bulvární titulek v novinách může v budoucnosti potkat naši Zemi. A za tím vším může být nejmenší planeta sluneční soustavy - Merkur.Podle poslední publikované studie je srážka Země s Venuší nebo s Marsem pravděpodobná, i když pravděpodobnost takovéto srážky je velmi malá – asi 1 : 2500. Ale  k této srážce nemusí dojít dříve než asi za 3,5 miliardy let. Ve skutečnosti je však z 99% naděje, že planety budou dál obíhat kolem Slunce po eliptických drahách až do konce předpokládaného života Slunce, tj. dalších 5 miliard roků.

Předchůdcem moderních navigačních systémů GPS byly zajímavé přístroje, které jsou dnes známy zejména z románů. V nich se dočítáme, jak námořníci určovali svoji polohu na moři vzhledem ke slunci a ke hvězdám – kvadranty či sextanty.

Křižující planetky mají pro veřejnost zajímavou historii, která začíná v polovině 20. století, kdy estonský astronom Ernst Öpik jako první uvažoval, že by se mohly nějaké planetky trefit i do naší Země. Jeho úvahy se zakládaly na statistických odhadech.

Přemýšleli jste někdy jaký vesmírný objekt leží na pomyslné škále vesmírných těles mezi planetami a jim tolik odlišnými hvězdami? Půjde asi o malou hvězdu – trpaslíka. A poněvadž nevydává tolik světla jako hvězda a je dosti nenápadný svou barvou, pak jde o trpaslíka hnědého.

Myslíte si, že vzhled naší oblohy může ovlivňovat sopka z druhé poloviny zeměkoule? Je tomu skutečně tak. Možná si vzpomínáte na výrazně rudě zbarvené soumraky na konci loňského srpna, které způsobila aljašská sopka Kasatochi. Nyní se nám o narudlé soumraky může postarat další aljašská sopka Mt. Redoubt.