Vědcům z Evropské jižní observatoře (ESO) v Chile se pomocí Velkého teleskopu a prostřednictvím dat z Hubblova dalekohledu podařilo objevit skutečného hvězdného veleobra. Doposud největší známá hvězda Eta Carinae měla hmotnost "jen" 150 x větší než má Slunce.  Nyní ji svou odhadovanou  hmotností předčila hvězda s označením R136a1, která se nachází v sousední galaxii  - Velkém Magellanově mračnu ve hvězdokupě mladých, horkých a velikých hvězd. Její hmotnost se nyní odhaduje na 265 násobek hmotnosti našeho Slunce, ale předpokládá se, že hvězda měla v okamžiku svého stvoření hmotnost až 320x větší než Slunce.

Letošní úplné zatmění Slunce bylo možné sledovat pouze v Pacifiku. Odehrálo se 11. července 2010 přesněji v jihozápadní části Pacifiku, v oblasti, která neskýtá mnoho pevné půdy pod nohama. Stín Měsíce zde putoval severovýchodním směrem přes jižní oblast Cookových ostrovů, centrem atolové oblasti Francouzské Polynésie (délka úkazu 4 min 17 s). Maximální délku 5 min 20 s dosáhlo zatmění nad vodami Tichého oceánu, pak procházel pás totality Velikonočním ostrovem (4 min 43 s) a končil velmi nízko nad obzorem v argentinsko-chilské Patagonii (2 min 53 s). Na fotografii jsou zachyceny při úplném zatmění Slunce na velikonočním ostrově známé sochy Moai, spolu se sluneční koronou a potemnělou denní oblohou. 

Sonda Evropské vesmírné agentury  (ESA) zaslala na Zem první detailní snímky planetky Lutetia (čti lutecia) z 10. července 2010 ze vzdálenosti 3162 km od ní. Proletěla rychlostí 15 km/s kolem planetky vzdálené od Země asi 454 miliónů km během své cesty  ke kometě 67P/Churyumov-Gerasimenko. Ke kometě doletí až v roce 2014. V její blízkosti vypustí přistávací modul Philae o hmotnosti 100 kg s 8 přístroji, kterými bude povrch komety zkoumán. Planetka Lutecia byla objevena  Hermannem  Mayerem Salomonem Goldschmidtem  15. listopadu 1852 z balkónu jeho bytu v Paříži. Lutetia dostala své jméno podle latinského názvu Paříže.

Na zasedání kongresu Mezinárodní astronomické unie (IAU) v Praze v srpnu 2006 odhlasovali přítomní astronomové definici planety, z níž vyplynulo, že kolem našeho Slunce obíhá osm řádných planet a další menší tělesa - komety, asteroidy a trpasličí planety.  Planeta byla definována jako nebeské těleso, které obíhá okolo Slunce, má dostatečnou hmotnost, aby jeho vlastní gravitace překonala vnitřní síly pevného tělesa, takže dosáhne tvaru odpovídajícího hydrostatické rovnováze (přibližně kulatého) a vyčistilo okolí své dráhy. Nově vytvořená kategorie trpasličích planet zahrnuje tělesa,  která obíhají okolo Slunce, mají dostatečnou hmotnost, aby jejich vlastní gravitace překonala vnitřní síly pevného tělesa, takže dosáhnou tvaru odpovídajícího hydrostatické rovnováze (přibližně kulatého), ale  nevyčistila okolí své dráhy a nejsou satelitem. Trpasličí planety nejsou podmnožinou planet. Naopak pod trpasličí planety patří tzv. plutoidy – trpasličí planety obíhající Slunce až za drahou Neptunu.
S výjimkou satelitů by všechny ostatní objekty obíhající okolo Slunce měly být označovány společným termínem "malá tělesa sluneční soustavy".

Datum letního slunovratu nemusí každoročně připadat na  21. června. Je to tím, že kalendářní rok trvá 365 dní, ale pokud je přestupný rok tak 366 dní. Doba oběhu Země  kolem Slunce je  365 dní, pět hodin a 49 minut. Proto se okamžik letního slunovratu opožďuje každý následující rok o těchto přebývajících pět hodin 49 minut. Zařazením přestupného roku se okamžik letního slunovratu o den předběhne, a slunovrat se tak může nastat už 20. června. Nic takového se však letos nechystá a tak Slunce vstupuje dnes 21. června ve 13:28 středoevropského letního času do znamení Raka a tím na severní polokouli nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto. Slunce dosáhne nejsevernějšího bodu a začne se opět vracet k rovníku. Dnes je nejdelší den v roce a nejkratší noc.

Po vzorcích z Měsíce,  Slunce, meteoritech z Marsu či komety je tu další šance, že se na Zemi ocitly vzorky z dalšího tělesa sluneční soustavy - asteroidu. Po 7 letech a 6 miliardách kilometrů přistála v Austrálii japonská sonda Hajabusa (Sokol). Během svého vesmírného poselství provázeného nejrůznějšími technickými problémy se jí podařilo dvakrát přistát na čtyřsetmetrovém asteroidu Itokawa a je dosti pravděpodobné, že se jí tam nakonec podařilo  odebrat vzorky.

Která je nejznámější hvězda na noční obloze pozorovatelná ze severní polokoule? Většina z vás řekne, že Polárka. Je pro nás bezpochyby velmi důležitá z hlediska určování světových stran v noci. Do míst, kde se nyní Polárka nachází, s odchylkou asi1 úhlový stupeň směřuje zemská osa. Vlivem precese se bude tato hodnota stále zmenšovat a minima dosáhne kolem roku 2100, poté se však severní nebeský pól bude vzdalovat a k Polárce se vrátí až za 25 800 let neboli za jeden platónský rok. Mnozí lidé si myslí, že Polárka je osamocená hvězda, tak jako naše Slunce. Ti vzdělanější ví, že Polárku tvoří pětice hvězd. Nové výzkumy této hvězdné skupiny přinesly překvapení pro obě tyto skupiny lidí - Polárka je systém trojice hvězd! Ve vesmíru existuje osamocených hvězd typu našeho Slunce opravdu málo. Většina hvězd žije ve skupinách

Chcete se vydat do vesmíru? Máte tuto možnost  prostřednictvím americké agentury NASA a jejího projektu Face in Space. NASA nabízí všem zájemcům poslat svou fotografii nebo jenom své jméno, které budou na umístěny na palubě raketoplánů při jejich posledních vesmírných misích.

Existuje stále spousta lidí, kteří věří konspiračním teoriím. Například se domnívají, že ani po 41 letech od přistání astronautů na Měsíci, zde nikdy lidé nebyli. Zastánci takových teorií se nyní mohou na vlastní oči přesvědčit, zda tomu tak bylo a navíc se sami mohou po Měsíci virtuálně procházet. Pomohou jim k tomu záběry pořízené sondou Lunar Reconnaissance Orbiter.

Hvizdy rozumíme plazmatické vlny vznikající při blesku a mající frekvence od  300 Hz do 30 kHz. (Přehrejte si MP3 záznam.) Mohou se šířit podél magnetických siločar z jedné zemské polokoule na druhou. Mají krátké trvání s postupně klesající frekvencí vlnění. Studiem hvizdů v různých šířkách lze odvodit rozdělení elektronové hustoty v protonosféře. Poprvé byly pozorovány v kanálech blesků Barkhausenem v roce 1919 a jejich původ vysvětlil Storey v roce 1953.  Významným druhem elektromagnetických vln ve hvizdovém módu je takzvaný chorus. Tyto vlnové emise jsou pozorovány na frekvencích od 10 Hz do 1000 Hz. Trvají krátkou dobu řádově několika desetin sekundy. Častěji je pozorována rostoucí frekvence, klesající tóny však také nejsou výjimkou. Celkový dojem z měřeného elektrického nebo magnetického pole, převedeného na akustický signál, vzdáleně připomíná švitoření nezkušeného pěveckého sboru, odtud se používá název chorus.