Americká družice UARS dosloužila.  Po 20 letech ve vesmíru (z toho po 14 letech vlastní činnosti), kdy zkoumala změny ozónu ve vyšších vrstvách atmosféry, ukončila svůj výzkum v roce 2005. Od té doby satelit neustále ztrácí svou výšku díky zemské gravitaci a v nejbližších dnech spěje k zániku v atmosféře. Problémem je, že tento šestitunový kolos délky 10,6 m a průměru 4,5 m,  v atmosféře zřejmě neshoří celý a jeho úlomky dopadnou na Zemi. To se ostatně vysloužilým družicím obvykle stává, ale nyní experti NASA zatím netuší kde trosky skončí.

Více než 40 let trvalo zdokumentování pobytu lidí na Měsíci. Pochybovači o úspěchu misí Apollo teď musí zdůvodňovat své smyšlené teorie. Americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která z oběžné dráhy Měsíce důkladně mapuje povrch našeho vesmírného souputníka, našla místa přistání lodí Apollo 12, 14 a 17. Sonda tak mimo jiné hledá i nová místa přistání pro předpokládaný návrat lidí na Měsíc.

Konec letu raketoplánů předal starost o zásobování posádky mezinárodní vesmírné stanice ISS ruským zásobovacím lodím typu Progress. Tyto lodě byly poměrně dlouhou dobu spolehlivým pojítkem mezi Zemí a ISS až do včerejšího dne. Podle informací agentury Roskosmos se nedostala nákladní loď Progress M-12M na oběžnou dráhu kolem Země a zřejmě spadla zpět na Zemi. Spolu s ní i zásoby kyslíku, vody, potravin a paliva.

Jedinou planetku viditelnou za příznivých podmínek pouhým okem ze Země, objevil v roce 1807 německý astronom H. W. Olbers. Jde o planetku Vesta, která byla zpočátku považována za další planetu sluneční soustavy. Později byla zařazena mezi planetky mezi Marsem a Jupiterem. Na cestu k ní se v roce 2007 vydala sonda Dawn (Úsvit), která se od poloviny července stala prvním satelitem nějaké planetky v hlavním pásmu planetek. Nyní začala s posíláním záběrů povrchu z oběžné dráhy planetky.

Po konci letu raketoplánů a odkladu cesty lidí zpátky na Měsíc nebo k Marsu, tu bude možná jeden vážný důvod Mars brzy navštívit. Dosud přepokládaná existence vody na Marsu pouze  v pevném skupenství už nemusí být pravdou. Po prozkoumání záběrů pořízených sondou Mars Reconnaissance Orbiter jsou v povrchu Marsu vidět tmavé pruhy, které by mohly signalizovat proudy vody v kapalném skupenství. Zřejmě se jedná o tání ledu v letních marťanských měsících. V tomto období jsou příznivější teploty, které během  celého roku kolísají mezi -90°C až +30°C. Přesto se má jednat o vodu slanou.

Další z teorií o vzniku našeho Měsíce je na světě. Jejími spoluautory jsou planetární vědec z Kafilornské univerzity Erik Asphaug a Martin Jutzi ze švýcarské Bernské univerzity. V dávné historii Země, v době před 4, 4 miliardami let, obíhaly kolem naší Země dva měsíce, které vznikly asi 100 milionů let předtím, než do Země narazila obrovská planeta. Větší z obou měsíců měl 25x větší hmotnost než ten druhý. Menší měsíc obíhal v  závěsu většího měsíce do té doby než byl do něj gravitací připlesknut. Od astronomů dostala teorie označení "Velký plesk" asociující zřejmě výsledek filmové grotesky s dortovou bitvou.

Každý rok atmosférou naší planety prolétnou tisíce meteoritů. Většina z nich při průletu v ní shoří, další spadnou do moře  nebo se rozbijí při dopadu na Zemi. Jen málo meteoritů dopadne do tak šikovného místa na povrch Země, že se dá  lehce najít. Po velkých meteoritech je pak v zemském povrchu kráter a některé meteority se po povrchu Země dokonce přesouvají. Jako nyní objevený a identifikovaný zřejmě 4. nejtěžší nalezený meteorit na světě. Byl objeven v pohoří Altaj a jeho hmotnost je odhadována na 25 až 30 tun.

Nečekanou zprávu přinesl vesmírný teleskop WISE, který prozkoumává oblohu v  infračervené části spektra. Na oběžné dráze Země se nachází i další vesmírné těleso - asteroid s označením 2010 TK7, jehož existence byla potvrzena podle serveru www.space.com i teleskopem na observatoři Mauna Kea na Havajských ostrovech. Je to první potvrzený trojanský asteroid v Lagrangeových bodech, po kterém se již dlouhou dobu pátrá.

Pluto bylo od svého objevu americkým astronomem Clydem Tombaughem v roce 1930 dlouhou dobu považováno za devátou planetu sluneční soustavy. Když byl v roce 1978 objeven jeho největší měsíc - Charón (o průměru 1043 km), bylo Pluto i se svým souputníkem považováno za dvojplanetu. Vyrojily se spekulace o srážce obou těles v jejich minulosti a ke vzniku dalších měsíců případně prstence kolem Pluta. V roce 2005 se v rodině Pluta začaly dít věci. Nejprve byly objeveny další dva měsíce, které dostaly jména Nix a Hydra (průměry 32 až 113 km). A pak došlo v roce 2006 k degradování Pluta do kategorie trpasličích planet - konkrétně plutoidů. K další rodinné události tohoto vesmírného objektu došlo v uplynulých dnech. NASA nyní oznámila objev jeho čtvrtého měsíce.

Do roku 1846 byl jedinou planetou objevenou dalekohledem Uran. Poslední, nejvzdálenější  planetou od Slunce je  však planeta Neptun.  Neptun byl objeven až v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem  na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles, které počátkem 19. století  publikoval francouzský astronom Alexis Bouvard. Bouvard vyslovil domněnku, že pozorované odchylky mají svůj původ v gravitačním působení další, dosud neznámé planety. V letech 1843 až 1846 přibližnou polohu předpokládaného tělesa nezávisle na sobě vypočítali francouzský astronom Urbain Le Verrier a anglický astronom John Couch Adams. Le Verrier se obrátil dopisem na astronoma Johanna Gottfrieda Galleho z berlínské hvězdárny. Když dopis dorazil 23. září 1846 do Berlína, tak se Galle svým asistentem d'Arrestem ihned pustili do pozorování. Ani ne po hodině se jim necelý stupeň od předpovídané polohy podařilo nalézt "hvězdu", která na  mapě hvězdné oblohy v těchto místech nebyla zakreslena. Nebyli však první, kdo Neptun pozorovali - byl to Galileo Galilei, který Neptun pozoroval dávno před nimi.