Ke zviditelnění dráhy elektricky nabitých částic slouží mlžná komora. Ve škole se používá ke zviditelnění  částic difúzní mlžná komora, kterou v roce 1939 sestavil americký fyzik Alexander Langsdorf.  Tato mlžná komora pracuje na stejném principu jako mnohem známější Wilsonova komora. Ve skleněné nádobě je vytvořena sytá pára. Když jí proletí nabitá částice, může dojít ke vzniku iontů, na kterých tato sytá pára kondenzuje. Tím se zviditelní dráha  například dosud neviditelné částice radioaktivního záření.

Americké urychlovače Tevatron a RHIC (Relativistic Heavy Ion Collider) se v době, kdy ještě naplno nepracuje evropský urychlovač LHC, předhánějí v publikování často diskutabilních objevů nových částic. Urychlovač Tevatron v laboratoři Fermilab (zde se srážejí protony s antiprotony, které mají každý energii blízkou 1 TeV) se snaží na sebe upozornit objevem nové částice, která by vedla na stopu hledaného Higgsova bosonu.  Konkurenční urychlovač RHIC (kde se srážejí s vysokou energií jádra těžších prvků  - zlata či mědi) se v experimentu STAR zabývá hledáním exotických antijader. Vědci zde nyní objevili nejtěžší dosud známé antijádro. Jedná se o antihelium 4.

Násobky a díly jednotek používaných denodenně si docela dokážeme představit. Tušíme kolik je  kilometr, decimetr, centimetr, milimetr...Horší to je bude s jednotkami a jejich díly, které si ani představit nedokážeme. Projevilo se to v době rozšíření radioaktivity z japonské elektrárny Fukušima až k nám do České republiky. Přitom panika není na místě. Naměřené hodnoty radioaktivity jsou natolik směšné, že si to v nedokážeme ani porovnat s běžnou přirozenou radioaktivitou způsobenou například radonem. A tak se do boje za lepší představu radioaktivity a jejich účinků vydal kreslíř komiksů Randall Munroe. Autor komiksu xkcd.com, nakreslil úžasný diagram srovnávající hodnoty radiace.

Po ničivém zemětřesení se na severovýchodním pobřeží Japonska vzniklá vlna tsunami přehnala přes ochrannou zeď elektrárny Fukušima 1 a vyřadila z provozu elektrické napájení reaktorů i záložní agregáty.  Do chladícího systému jednotlivých reaktorů přestala proudit chladící kapalina a první čtyři reaktory Fukušimy se začaly nebezpečně přehřívat. Voda ze systému se postupně vypařovala, palivové tyče se přehřívaly a začal se tavit jejich obal ze slitiny zirkonia. V reakci s párou začal vznikat  vodík. Když se technici snažili tento plyn odvést z tlakové nádoby, došlo k výbuchu, který poničil budovu reaktoru. Začaly vznikat požáry, docházelo k částečnému tavení vnitřního ochranného obalu reaktoru a následným únikům radioaktivní páry. Ve 20 km okolí elektrárny proběhla evakuace obyvatel. 

Pro posouzení klidové hmotnosti atomů byla zavedena relativní atomová hmotnost, která udává kolikrát je hmotnost jistého atomu větší než stanovená referenční hmotnost vybraného atomu. Nejmenším atomem je atom vodíku, a tak relativní atomová hmotnost přibližně udává kolikrát je atom těžší než atom vodíku ₁H¹, který má ve svém jádře pouze jeden proton.  Jenže  vodík má v přírodě více izotopů a tak se místo něj stal referenčním atomem kyslík. Přesněji šlo o stanovení hodnoty 1/16 hmotnosti atomu kyslíku ₈O¹⁶. Nakonec si vědci vybrali izotop uhlíku ₆C¹² a zjistili hmotnost 1/12 tohoto atomu. Tak vznikla atomová hmotnostní konstanta m_u = 1,66 . 10^-27 kg.  Vynásobením této hodnoty relativní atomovou hmotností A_r daného chemického prvku získáme hmotnost atomu daného prvku. Relativní atomová hmotnost je tedy podílem klidové hmotnosti atomu a atomové hmotnostní konstanty m_u. V tabulkách jsou uváděny střední hodnoty A_r, neboť prvky se v přírodě vyskytují ve formě směsi izotopů. A u některých chemických prvků nyní dojde ke zpřesnění relativní atomové hmotnosti.

Malý jaderný reaktor může mít výkon kolem 25 MW a tímto výkonem může pokrýt spotřebu malého města. Toto řešení nabízí americká společnost Hyperion, která plánuje jeho výrobu do 5 let. Cena první série se zatím pohybuje kolem 100 milionů dolarů, ale nezahrnuje některé další komponenty jako např. parní turbínu. Model tohoto reaktoru se objevil i na českém webu. Jeho princip však není nijak převratný a příliš se neliší od principu klasické atomové elektrárny.

Elektron je elementární částicí a protože se nachází v obalu atomu, má velký vliv na chemické vlastnosti atomu. Představa elektronu jako kroužícího objektu kolem atomového jádra ve srovnání s planetami obíhajícími kolem Slunce vzala dávno zasvé. Elektron je vůbec podivuhodná částice mikrosvěta a své podivuhodné vlastnosti projeví zejména v experimentech s dvojštěrbinou. Podle kvantové teorie se elektrony vyskytují s největší pravděpodobností v oblastech nazývaných orbitaly, které jsou dány elektronovou konfigurací obalu atomu. Jednotlivé orbitaly neurčují přesně polohu elektronu, ale pouze největší pravděpodobnost jeho výskytu. Zachytit pohyb elektronů v atomech se nyní podařilo týmu amerických a německých vědců.

K datování organických zbytků využívají archeologové radiouhlíkovou metodu. Je založena na  tom, že uhlík v přírodě je směsí tří izotopů. Dva z nich jsou stabilní: C12 a C13 a ten, který nás nyní zajímá, je radioaktivní izotop C14. Poměr těchto tří izotopů je dlouhodobě konstantní, protože izotop C14 je neustále v atmosféře doplňován srážkami neutronů kosmického záření s dusíkem v atmosféře. Během života organismu je přijímán izotop C14 do organismu dýcháním, potravou a jinou formou. Po odumření organismu přísun tohoto izotopu ustává. Původní poměr mezi třemi izotopy uhlíku v organických zbytcích se začíná měnit a dochází během času k rozpadu uhlíku C14. Vyzařuje přitom částici beta a mění se na izotop dusíku N14. Radioaktivní uhlík má poločas přeměny 5730 let, což je právě doba vhodná na určování stáří organismů.

Ještě před 60 lety nebyly v periodické soustavě prvků prvky s protonovým číslem větším než 100. Nikdo nevěřil, že by mohly být připraveny, když jejich poločasy přeměny by měly být ve zlomcích sekundy. Mezitím se rodina supertěžkých prvků s jepičí dobou života postupně rozrůstá. Jako poslední prvek se zatím podařilo připravit několik jader prvku s protonovým číslem 117.

V 50-tých letech 20. století přišel na svět nový typ bomby. Jejími konstruktéry byli Stanislav Marcin Ulam a Edward Teller. Známá je jako termojaderná bomba nebo také vodíková bomba. Pracuje na stejném principu jako procesy probíhající uvnitř hvězd, kde se za velkých tlaků a teplot slučují jádra vodíku na jádra helia a následně dál na jádra jiných prvků. Uvolňuje se přitom obrovské množství energie, která ohřeje nitra hvězd na stovky milionů stupňů Celsia.